Vánoce 1985 (fotoblog)

Zlatý časy ,,Husákových" dětí. Na dětství osmdesátých let nedám dopustit. Narodila jsem se totiž v době, kdy jsme si mohli hrát celé dny venku s kamarády, koupat se v potoce a bruslit i sáňkovat za barákem každé Vánoce.

Tento blog je takový malý nostalgický povánoční (měl být vánoční, ale stále jsem Italka, tak se omlouvám) dárek pro mé čtenáře. Když jsem viděla, jak se vám líbil fotoblog Zlatý časy Husákových dětí, musela jsem tuhle retro výstavu v Tančícím domě zase nafotit a přenést do blogu. Je to totiž úžasnej návrat v čase, kterej miluju jak já, tak spousta z vás. Taková vzpomínka na Vánoce našeho dětství a mládí, kdy jsme oproti dnešní době neměli skoro nic, ale i tak jsme byli šťastný! 

Tak sáňky naloženy a můžeme se rozjet do vánočních dnů osmdesátých let. 

Kdo jel na Vánoce k příbuzným, naložil auto až po střechu. Děti zachumlané v oteplovačkách, krabice plné cukroví a vánoček, kufry s oblečením i s dárky a pokud se jelo někam, kde byl sníh, braly se i lyže a sáně. Tátové překontrolovali stav provozních tekutin ve vozidle, mámy navařily čaj do termosek a nabalily řízky i děti. Než se totiž takové embéčko zahřálo, byla už rodinka skoro na místě. Dnes si řízení v rukavicích neumíme představit, ale tenkrát měl skoro každý řidič kožené rukavice, aby ho volant nezábl a neprokluzoval v rukou.

Některá domácnost měla tapety, některá malbu válečkem na bílé zdi, ale všichni jsme měli nástěnný nebo stolní kalendář. Zapisovalo se do něj všechno. Kdy má kdo z příbuzenstva narozky, aby se jim poslala alespoň pohlednice, kdy má jaké dítě očkování nebo lékaře, kdy se kam zajede (busem, protože autem se vyjíždělo jen svátečně). V mnoha kuchyních a v každé kanceláři byla vedle kalendáře od Adventu do Silvestra váza plná větviček, jmelí, pozlátek a skleněných ozdob.

Že dětský pokoj nebýval vybavený televizí a počítačem, to ví dnes asi každé dítě. Ale že jsme měli v poličkách krom knížek a hraček plechovky od limonád, to asi dnešní děti netuší. Plechovky byly v osmdesátých letech něco vyjímečného, takže každý náctiletý kdo jich pár měl, vystavoval je ve svém dětském pokojíčku všem kamarádům na obdiv. A já obdivovala pokojíček kamaráda Jardy, protože ten měl plechovek plnou stěnu. Místo plakátů mu rodiče na zdi pokojíčku přidělali police a Jára si tam skládal ten svůj poklad. Měl jich desítky, ale ani jedna nebyla stejná. Jeho táta totiž jezdíval s kukačkou (popelářským vozem). Nevím, kde tenkrát vyvážel popelnice, ale musela to být safra luxusní zóna, protože tolik plechovek tolika značek jsem pak už nikdy neviděla.  

Jako doma, cítila jsem se v blízkosti tohoto vánočního stromečku. Pamatujete si paní z koupelny v mém fotoblogu Zlatý časy Husákových dětí? Přesně stejná figurína jako tady (podobná mojí mamce). Proto mi ta koupelna i ten stromeček tolik připomínají náš byt v Hlubočepích. Navíc balící papír značky Prior, barevné elektrické svíčky a papírové řetězy na stromečku i promítačka pohádek, stejně tak to u nás v Raudnitzově domě vypadalo.  

A za Raudnitzovým domem bylo několik kopců, kde jsme sáňkovali, bobovali a kde jsem se učila lyžovat. To lyžování mě ale vůbec nebavilo, protože jsem měla věčně přilepenej sníh na lyžích (s medvídkem) nebo na šněrovacích lyžákách (značky Botas). Nejlepší bylo jezdit na velkých saních z Barrandova do Hlubočep. Od ateliérů Barrandov se tenkrát mohlo dojet až k našemu domu. Žádné paneláky nestály v cestě, žádné silnice, a už vůbec ne tramvajová kolej. Kdyby mi tenkrát někdo řekl, že na Barrandov pojede tramvaj, poklepala bych si na čelo a poslala ho k Chocholouškovi. Sníh byl tenkrát každou zimu, a tak s náma sáňkovali i máma a táta. Občas se domluvilo pár rodin z našeho domu (Gramanovi, Dupalovi, Javůrkovi) a šli jsme sáňkovat všichni společně. Měli jsme krásné dětství, my děti z Hlubočep.

A krásné bývaly i večery s rodinou u televize, zvlášť o vánočních svátcích. Pravda, byly jen dva televizní programy, ale nám tenkrát stačilo málo. Více se poslouchal rozhlas, více se četly knihy, více se chodilo k sousedům. Těšili jsme se celý týden na film, na další díl seriálu, o Vánocích na pohádku. Nešlo to jako dnes, koukat se na stovky pohádek na stovce programů nebo zapnout PC, propojit ho s televizí a koukat se na cokoli. Vzali jsme za vděk tím, co bylo. A jak jsem se všichni nasmáli u Televarieté nebo u Možná přijde i kouzelník. Některé scénky si spousta z nás pamatuje dodnes. 

V televizním programu, který si tenkrát kupoval skoro každý, zaškrtávala jsem si filmy a pohádky co chci vidět, abych něco neprošvihla. Zpětné shlédnutí bylo pro nás sci-fi. Nejvíc mě to zaškrtávání bavilo právě o Vánocích. Plánovala jsem si sáňkování s kámošema podle pohádek. Když byla Popelka nebo Šíleně smutná princezna, kopce za barákem byly prázdné. Stejně tak v neděli ráno, když vysílali JůHeláci.

,,Nastříhej si stravenky a pak jdi spát," vzpomněl si Michael na slova táty, když viděl tyhle lístky na oběd. Já si zase vzpomněla na koženou taštičku, která mi visela na krku a do které jsem si vždycky večer, při přípravě aktovky, dávala jeden obědovej lísteček. Sešity, céčka, papírové řetězy a stolní kalendář, to vše nás u psacího stolu téhle výstavy zdrželo dost dlouho. Tolik krásnejch vzpomínek na dětství a na rodiče ... .

Přesně vidím ty dárky pod stromečkem zabalené v těhle balících papírech. Některý papír se použil i víckrát. Tenkrát se totiž vánoční balící papír na dárcích při rozbalování netrhal a mašličky se nestříhaly. Všeho bylo málo, i peněz, takže se neponičené schovávalo na další rok. 

,,Jako bych otočil prstenem," řekl Michael, když jsme stáli v kuchyni z osmdesátých let. Ano, i já se zakoukala, zasnila a představila jsem si naší kuchyň v Hlubanech. Stejně oranžová, stejný sporák, stejné pusinky jako od maminky, i ten kohoutek jsme měli stejný. Dost často teklo těsnění, co pamatuju. Tady jsme s Michaelem stáli nejdýl. Naštěstí už bylo sedm večer 22.12. a tudíž jsme byli na výstavě skoro sami a nikdo nám ,,nedýchal" na záda, aby se také zadíval, zasnil, zavzpomínal a nikdo ani nevykřikoval:,,Hele, to jsme měli taky, tohle taky a tohle taky." Jako před dvěma lety na první výstavě Socík. 

Šlehač, bombičky, bonbóny Letní směs, to všechno nás vrátilo do dětství. Ale tuhle fotku jsem pořídila hlavně kvůli formičkám. Do stejných formiček ze stejné krabičky dělávala moje mamka pracny a paní Plavcová od nás z baráku domácí čokoládu (zabalenou do alobalu) na svůj malý stromeček a pro všechny děti. Marně jsem v Itálii takové malé formičky na pracny sháněla. Ani Tescoma je neměla. 

Malá lednička, váha na zdi a upravená mamina i u pečení vánočního cukroví. Tak přesně takhle to u nás bývalo. Nepamatuju si mamku neučesanou a v teplákách. Na šaty se brala při vaření zástěra (silonový plášť), kterých jsme měli doma za těch dvacet let několik. Byl to nezničitelný matroš.

Tak tuhle lahev mívala v obývákové zdi jen teta Máňa z Piletic. Jak já toho pejska a tančící panenku ve flašce od Bolsu vždycky obdivovala. Tenkrát nebylo moc zajímavých věcí, které by jedna průměrná rodina doma měla a druhá ne. 

Tradice kaprů zůstává stejná dodnes. Já bych chudáka kapříka paličkou po palici nemajzla, ale furt lepší, než ho nechat umřít udušením nebo hodit živého do vroucí vody, jako se to dělá v Itálii s humrem.

Pamatujete jak to tenkrát bylo u štědrovečerní večeře? Já ano, protože u mne je to furt stejné už pětačtyřicet let (s vyjímkou Itálie). Ryba i purpura voní stále krásně a chuť salátu se také nezměnila. Božského Káju a jeho vánoční písničky už sice neposlouchám z kazeťáku na emgetonce, ale z mobilu na you-tube, ovšem Kája je Kája a vždycky s ním budou Vánoce spojené. Při přípravách popíjím Cinzano ze skleničky, kterou nejdřív potřu citronem a obalím v cukru, jako to dělávala moje mamka. I tu šupinu dávám každoročně pod talíř, i když zatím se její kouzlo u mne moc neprojevilo.

,,Véééčerní Praha, véééčerní Praha. Matka zabila dítě pohrabáčem, všichni brzo umrzneme," vyřvávali prodejci novin, aby prodali co nejvíce výtisků. To co vyřvávali bylo většinou hodně přibarvené nebo ůplně vymyšlené, takže rok 1985 jsme přežili ve zdraví. Vlastně, když tak ty noviny vidím, vůbec si nepamatuju, že by byla v Praze někdy taková kosa!

Vánoční kolekci jsme dostávali na Mikulášské, společně s pytlíkem jablek a pomerančů. Když byla Mikulášská v Armádním filmu, kde pracovala mamka i ve FS Barrandov, kde pracoval táta, dostali jsme kolekce dvě. To se to pak užíralo ze stromečku. Kdo neměl děti, koupil si kolekci v sámošce. I dnes jí kupuju, ale jen kvůli tradici, protože jíst se to nedá!

Stejnou soupravu svíček jsem si odvezla ještě do Itálie, kde ve vytopené garáži zůstala souprava i zbytek mých skleněných ozdob z dětství a hvězda na stromeček ze zlatého drátu s barevnými kamínky. Škoda. Ale jak říkávala mamka, škoda je dobrého člověka. Takže alespoň fotografie toho, co jsem měla dvaačtyřicet let na vánočním stromečku.

Jó kadeřnice, to jsem si přála být od té doby, co jsem od Ježíška dostala tuhle sadu. Jenže dostat se v roce 1988 na takové učiliště, to jste musel mít buď protekci nebo dost peněz na úplatek. 

Některé kamarádky měli ještě hezčí sadu Malá kadeřnice. To už byl v době mého dětství luxus, stejně jako první mončičáci, svítící céčka, bublinková čokoláda z Tuzexu nebo banány a mandarinky. 

Ovšem her, autíček, panenek a flipperů mělo každé dítě dostatek. Taková plechová beruška nebo lokomotiva nám vydržela celé dětství. A nejen plechové hračky držely. Spousta z nás má nějakou vzpomínku z dětství doma ještě dnes. Věcí i hraček jsme si tenkrát (pro jejich nedostatek) všichni vážili mnohem víc.

Když se zadívám na tuhle fotografii, vidím všechny ty moje kámošky - Lucku, Gábu, Eriku, Denisu, Elišku a další. Vidím ségru Ivetu i moje sestřenice Gabču, Ivu a Jitku. Všechny jsme tohle měly a všechny jsme si s tím společně tolikrát vyhrály. 

Tak tohle jsme neměli, tohle znám jen z filmu Pelíšky. 

Moje nejoblíbenější nádobíčko, ke kterému mi stačily panenky a pár plyšáků, abych vydržela sama celé deštivé odpoledne v našem dětském pokojíčku. 

Na tuhle hru už jsem potřebovala alespoň ségru, ale občas si jí zahrála i máma s tátou. Jedna z mých nejoblíbenějších.

Já sním o Vánocích bílých ... a jak to tak vidím, asi ještě hodně let snít budu!

České filmy a pohádky, koledy, klasické jídlo a dobré víno, staré věci a vzpomínky na dětství, procházky Prahou, pivovary ... to a spoustu jiného máme s Michaelem společné. A proto, ač nejsou bílé, jsou moc fajn ty letošní Vánoce.

Ženu za pultem jsme letos neviděli, protože té jsem si za poslední dva roky užila na Žižkově v italském krámečku dost. Teď si užívám dovolené s andělem, i když ne na horách, ale v Karlíně a po Novém roce už mě na Žižkově nehledejte. Kde budu? To ještě nevím. Chtěla jsem tady do cestovky, když už jsem půlItalka, ale lákají mě jen do Itálie . Delegátek je málo, i když jsou moc dobře placené. Byla by to paráda ... léto u moře, zima na horách. Jenže co pan božský? S ním mě baví svět a já jsem srdcařka.

To jsem ale odbočila z osmdesátek, takže se tam rychle vraťme. Ovocit, sirup, šťáva byla na každé kuchyňské lince vedle sifonové lahve. Občas byla šťáva i po celé kuchyni, když jsem neopatrně zmáčkla sifon a proud bublinek rozprsk šťávu až na zem. ,,Musíš opatrně Kájo," obracela mamka oči v sloup a utírala kuchyňskou linku kusem starého trička. Nic se nevyhazovalo, všechno se zužitkovalo.  Všechno staré oblečení šlo na hadry. Nejdřív v kuchyni nebo v koupelně, pak ve sklepě na ponku nebo v garáži. 

Ani papírové sáčky od mouky či cukru jsme nevyhazovali. Dávala se do nich vajíčka od známých nebo skořápky od vajec, které se pak vezly do Piletic slepicím. Umělé lahve od octa se také schovávaly. Tenkrát jsem šla s jedním košem po čtyřčlenné rodině dvakrát do týdne. Teď vyhazujeme denně pytle plné odpadků, plastů, skla, papíru ... kolikrát si říkám, jak to ta naše planeta může zvládnout! A to je mezi námá ještě spousta jedinců, kteří netřídí! 

Milovala jsem pohlednice. Josef Lada měl ty nejkrásnější a nejnostalgičtější obrázky. Škoda, že dnes už se pohledy neposílají. Možná proto tolik fotím, protože místo pohledníc posílám známým do světa fotografie. 

Tyhle pohlednice jsou připomínkou Vánoc našeho dětství. Koukejte se a rozjímejte, je to moc fajn.

Jak snadné bylo tehdy nakoupit dárky. Všichni jsme byli vděčný za všechno. Cokoli bylo pod stromečkem, všeho bylo třeba. Dnes ... dnes bych nákup vánočních dárků zrušila. Všichni všechno mají, nikdo neví co by se mu hodilo a člověk bloumá stovkami obchodů, aby sehnal něco, co neskončí na dně skříně. 

Tenkrát byly i punčocháče, tílka nebo kapesníky super, natož nějaká hra či panenka. Když jsem pod stromeček dostala sáně, boby, brusle nebo kočárek, tak jsem štěstím dva dny nespala. Na bobech jsem seděla celý večer u televize a ráno se vzbudila v šest, abych mohla jít v osm bobovat. Tenkrát býval o vánočních svátcích sníh i led, takže jsem dárky mohla vyzkoušet hned pětadvacátého ráno.

Moje nej, nej, nejoblíbenější hra! Kdyby se teď prodávala, hned si jí koupím, i když nevím, kdo by jí se mnou hrál.

Tak na tomle jsem uměla namalovat jen domeček a to ještě stěží. Magickou tabulku měla většina dětí, ale málokteré dítě si s ní poradilo. 

Pokojíček, válenda, deka, plakáty na zdech, lampička, kytara, deníček a tolik dětských snů ... 

Můj milovanej dřevěnej houpací kohout, kterého jsem doma nikdy neměla. 

Z papíru jsme vyráběli spoustu věcí, tak jsem si to na výstavě po letech zase zkusila. Řetěz na stromeček z barevného papíru dělalo snad každé dítě, jak ve školce, v družině, tak doma. Naučili nás i prostříhaný ubrousek babičce pod vázičku nebo Nebe-peklo-ráj pro dlouhé chvilky o přestávkách.

Co jsem ale nejraději stříhala, to byla papírová panenka s oblečením. Když jsem byla hodná, kupovala mi jí mamka v krámku na náměstí. 

A soused, pan Graman, ten nám zase nosil z cukrovaru tyhle homole a barevné cukry, když jsme byly s Denisou hodné. Teď na mne leze cukrovka, jen se na tu homoli podívám, ale tenkrát, to bylo něco!

Takhle vypadal náš Štědrý den v bytě v ulici K Dalejím v roce 1974. Stromeček stál ve stojánku ze samorostu, který vyrobil táta. Ten stojánek mám dodnes. Tenkrát byla pod stromečkem nějaká ta hračka, knížka a všimněte si vedle mojí ségry ... banány! Ano, když se sehnalo víc banánů, byl to dar hodný místa pod stromečkem. Škoda, že mám z Vánoc v dětství tak málo fotek. 

Tady už jsme v ulici Hlubočepská 33/2 a ze samorostu je lampa. Stromeček je umělej, jeden z prvích po ,,borovici," která měla větve jako štětky na mytí flašek.  Černobílá televize, tapety a veverka Kája s mončičákem. Tahle hračka byla tenkrát dárek nad dárky!

Ten rok jsem dostala i kolo a digitální hru. Nádherný Vánoce. Noční košile a ponožky co mám na sobě, to bylo taky pod stromečkem. Jelikož byl venku sníh, tak jsem na kole ,,jezdila" v chodbě. Jedno šlápnutí dopředu, poponést kolo zpátky a zase jedno šlápnutí. Takovou radost jsem z toho kola měla, že jsem se nemohla dočkat, až roztaje sníh. 

Co já bych dala za to, kdybych se mohla na jedny Vánoce vrátit do našeho obývacího pokoje v Hlubočepích a prožít si svátky s mámou a s tátou. 

Ani by nemuselo být tolik sněhu kolik bývalo. 

Pár let po Sametové revoluci, když mi bylo dvacet, vyměnili naši velký byt v Hlubočepích za dva menší, abych se osamostatnila a Vánoce jsme trávili společně (bez ségry, která už měla svoji rodinu) u mne ve Vršovicích. I to bylo fajn, protože jsme byli všichni spolu. Snad i vy, kdo máte ještě rodiče, byli jste o Vánocích pohromadě. Vím že se opakuju, že to píšu skoro v každém vzpomínkovém blogu, ale věřte, že čas strávený s rodiči bude jednou vaší nejhezčí vzpomínkou.

Mamka udělala rybí polévku, napekla cukroví, já podle jejího receptu připravila salát a táta se postaral o kapříka. Banány, kiwi i ananas, to už bylo běžně k dostání, narozdíl od sněhu, který začal rok od roku ubývat. Televize už byla barevná, ale Kája Gott nám hrál v roce 1993 ještě stále z emgetonky v malém kazeťáku.

,,Tichá noc....... ," zpívala jsem si i letos společně se zlatým Kájou a také se zlatým Míšou po šťedrovečerní večeři. Pohádku i dárky jsme odložili a dvě hodiny jen tak seděli, zpívali a vyprávěli si o Vánocích našeho dětství. Nejkrásnější okamžik letošních Vánoc. Dnes už vím, že rodinná pohoda udělá větší radost než kupa dárků pod stromečkem. 

I když už Michael ví, že jsem pěkná hééérečka, netušil, že se objevuji každoročně v televizi ve filmu Veselé Vánoce přejí chobotnice. A tak jsem po třiatřiceti letech, díky této výstavě, viděla v Tančícím domě zase chobotničky. Pak jsme zašli i na Kampu a do Hellichovky, kde se tento film natáčel. 

Tak moji zlatí čtenáři, kamarádi a přátelé ... doufám, že jste měli šťastné a veselé. Snad jste si u mého blogu trochu s láskou zavzpomínali, snad jsem vás těma fotkama trochu potěšila a tou zrzavou veverkou trochu rozesmála. Není to photoshop, takhle ošklivá jsem fakt byla :-D

Ze srdce vám přeji radost, štěstí, ale hlavně zdraví a lásku v tom příštím roce, protože to je podle mne to nejdůležitější. A nestřílejte moc rachejtlema a tomu podobným, ať nejsou naši - vaši čtyřnohý kamarádi moc vystresovaný (v Itálii je to již několik let v mnoha městech zakázané).

PS: Jooo a pokud by někdo věděl o nějaké práci, kam bych se mohla hodit já i moje znalost italštiny, dejte vědět ;) 

Děkuju vám za rok 2018, za to že jste, a že mě čtete :)