Špatná strava a moc alkoholu v Čechách aneb Díky za každou dobrou snídani

Jsem ráda, že po návratu do Čech ve mně zůstal kus z té Itálie. Když vidím to stravování české střední generace, samé maso, uzeniny, bílé rohlíky a spousta tekutého chleba, ale zeleniny či ovoce málo. Máme prostě blbé návyky a ...

… a taky jsme pěkní ochmelkové.

Tento blog bude hlavně o nás, o střední generaci, protože ti mladí už většinou vědí, co je pro jejich zdraví dobré. 

Moje známá na Vysočině je na mateřské dovolené, má tři děti a manžela, kterej toho zdlábne za dva. Nakupuje tedy pro šest lidí z jedné výplaty, tudíž hodně levně, aby to finančně nějak zvládly. Jenže hodně levně znamená v mnoha případech hodně nezdravě (obzvlášť pro ty děti). Každé ráno jedí housky nebo rohlíky a už to je špatně. Bíle pečivo namažou ,,máslem," které má chuť umělé hmoty a na vrch hodí pár koleček toho nejlevnějšího šunkáče. V jejich lednici najdete spoustu levných párků, salámů, nějakou tu hotovku navařenou na tři dny dopředu, ale ovoce, zeleninu, sýry a jogurty jen výjimečně. ,,Nejsou peníze," říká. Ovšem na kus masa se ty peníze vždycky najdou.

To Ital, ten by si dal raději bruschettu s rajčátky a s bazalkou nebo spaghetti aglio olio. Maso se v Itálii konzumuje čím dál méně. Je to kvůli zdraví, ale v posledních letech hlavně z etických důvodů. Díky videím na Facebooku, která ukazují šílené zacházení se zvířaty v chovech (o čemž se dříve nevědělo), začala spousta Italů (včetně mne) vařit několikrát týdně bezmasá jídla a vejce od slepic v klecích nekupují vůbec. V Itálii jsem tohle dodržovala striktně, ale přiznávám, že v Praze je to pro mne složitější. Méně času, méně peněz a všude knedlo vepřo, svíčková a chlebíčky. A to je silnější než já. Ale vejce se snažím kupovat jen od slepic z bio chovů nebo z chovů na podestýlce, i když vím, že tím svět nezachráním.

Jeden čas jsem nejedla ani ryby, když jsem viděla, jak ty mořský chudinky nechávají umřít. Bylo mi jasný, že je neklepou po palici paličkou jednu po druhé, jako se to dělá u nás s kaprem na Vánoce. Ale to molo u Říma, když přijeli rybáři a já viděla přepravky plné ryb lapajících po dechu, to byla fakt smutná ,,podívaná." Jenže ryby jsou zdravé a dobré, a tak jsem v Itálii plodům moře neodolala stejně tak, jako dnes neodolám knedlovepřu.

Škoda, že v Čechách jsou ryby drahý a pokud nejsou drahý, tak jsou hnusný. V tomto směru byla Itálie zlatá. Tam byl výběr výborných a cenově dostupných ryb v každém supermarketu, o rybárnách nemluvě. Hmmm, tohle mi fakt schází. A taky mi schází ten široký výběr voňavého ovoce a zeleniny.

Naštěstí máme v Čechách velký výběr salátů, které bych mohla jíst denně. Jenže naučte padesátiletého chlapa večeřet zeleninu. Ani sýr v míchaném salátu nepomůže. Jak tam není maso nebo uzenina, tak je ten můj pan božský nešťastnej. Tuhle jsem udělala ,,domácí" těstoviny s artyčokovým krémem a se sušenými rajčaty. 

,,Bylo to výborný, jen jsem si těstoviny ještě promíchal s plechovkou tuňáka," volal mi Michael. 

Také tagliatelle ai funghi porcini (těstoviny s hříbky a se smetanou) doplnil pořádnou porcí slaniny. No, můžu bejt ráda, že si do toho nenakrájel buřta. Já ho miluju!

A protože ho miluju, snažím se o to, aby jedl více luštěnin, zeleniny, ovoce, sýrů a méně masa, uzenin, bílého chleba a také méně toho chleba tekutého. 

Lepší je lahvinka dobrého červeného italského vína, s láskou koupeného.

Tekutý chléb se totiž tady v Čechách konzumuje víc než rohlíky a masné výrobky dohromady. 

Dnes na mne Facebook vyplivl dva roky starou vzpomínku, kdy jsem se účastnila natáčení pořadu Mezi námi s Helenou Šulcovou. Otázka Heleny tehdy zněla:,, Patří Češi k největším nevěrníkům na světě?" Nemyslím si, i když nevěrníků a nevěrnic znám kolem sebe dost. Vlastně, většina lidí střední generace co znám, byla alespoň jednou v životě nevěrná. Ženy se většinou zamilujou, pánové mají často ,,jen" nějakou tu bokovku - ,,jednorázovku." U některých jsou to jednorázovky doslova, protože navštěvují pravidelně nevěstince či priváty, avšak pro okolí se prezentují jako spořádaní otcové rodin. Tohle je skrytá realita.

Co ovšem není skrytá realita a v čem jsme určitě na předních příčkách světového žebříčku, to je pijáctví. Záměrně neříkám alkoholismus, protože podle Wikipedie (a nejen) je to takto:

Abstinent – Odmítá z nějakého důvodu alkohol a vůbec ho nepije (takové lidi v Čechách zatím neznám).

Konzument – Nevyhledává alkoholické nápoje pro jeho účinky, ale pro chuť. Nečiní mu potíže abstinovat, ale nemá k tomu důvod.

Piják – Lidí spadajících do této kategorie jsou v ČR bez nadsázky plné hospody. Jde zde již o účinky alkoholu – hlavně euforii a krátkodobé antidepresivní a antianxietické (úzkost potlačující) účinky.

Alkoholik – Alkohol je pro tohoto jedince silná droga. Nerozlišuje druh nápoje – jde jen o procenta.

Troufám si tedy tvrdit, že já jsem konzument. Nesnáším opilecké a hlavně poopilecké stavy. V mládí jsem na diskotékách také vypila několikrát několik panáků, ale ani tehdy to nebylo žádné větší množství. Nějak ten tvrdej alkohol blbě snáším - díky Bohu! Jablíčko, Malibu, Zlatý Bols nebo Tequila, to tenkrát frčelo. Jenže po Tequile jsem frčela rychle do álejí a po těch dalších lepidlech jsem měla ráno bolehlav a hubolep. I když tyhle ,,dobroty" víc než dvacet let už nepiju, moc dobře si pamatuju, jak mi bylo špatně a kolik nedělí jsem promarnila (proležela). Dnes si dám ráda ve vinotéce, na návštěvě nebo k večeři víno (jako správná poloItalka), ale v klasických hospodách (třeba na country večerech) upřednostňuji pivo neboť pokud to není dobrá restaurace, tak se to víno nedá pít.

Ovšem většina lidí co vidím v hospodách, prokládá pivo či víno tvrdým alkoholem, aby se rychleji opili. Takže tito lidé spadají do kategorie piják - né alkoholik, jak jsem od nich s nadsázkou několikrát slyšela.

Ale že těch pijáků v Čechách máme co?

Než jsem odjela do Itálie, nezdálo se mi, že tolik chlastáme. Bylo mi tehdy něco přes třicet, s holkama jsem chodívala jednou týdně na dvě dvojky vína a o víkendech bývala občas nějaká ta akce (s popíjením alkoholu). Na návštěvy se šlo s kafem, s dortem nebo s chlebíčkama a doma u televize jsem si víno otevřela opravdu výjimečně. Teď (po návratu do Čech), za ty dva roky co jsem chodila několikrát týdně na hraní a za letošní léto, kdy  jsem dělala ochutnávku vín a piv po českých restauračních zařízeních s mojí drahou polovičkou, poznala jsem, že chlastáme o sto péro! Pivo teče všude proudem a panáky všech možných barev nalévají hospodský častěji, než víno.

Ale kde je k tomu jídlo?

Většina Italů taky pije denně, jenže oni hodně jedí … k jídlu si dají skleničku vína. My Češi to máme opačně ... hodně pijem a k tomu si dáme něco malého k jídlu.

Ital si zajde na aperitiv, což znamená v týdnu chvilka oddechu po práci a o víkendu posezení s přáteli, objedná si nějaké to Prosecco s talířkem plným pochutin (krásnej labužnickej zvyk), potom si dá třeba pizzu s pivem a nakonec do sebe šoupne jednoho panáčka Grappy na slehnutí. Pokud se jí doma, vypije se k obědu a k večeři sklenička až dvě vína a vody. Ale každé pití je prokládáno jídlem.

Čech jde na jedno po práci, pak se doma navečeří a vyrazí do hospody. Nebo hůř, po práci jde rovnou na ,,jedno" (první a poslední) do hospody a navečeří se až pak, což je pro zdraví to nejhorší. Nevztahujte to prosím na sebe, ale píšu o tom, co jsem za ty dva a půl roku kolem sebe viděla. Nerozčilujte se hlavně vy, kdo nepijete vůbec nebo jen víkendově. Já mluvím o lidech, kterých jsou každý všední den plné hospody a bary. Ať už vezmu Vršovice, které mají plné tři hospody i vinotéku, kolem nichž procházím, když se vracím v půl deváté z práce. Karlín, kde je hospod a restaurací nespočetně a všechny plné nebo Letná, kde nebylo v létě jediné místo na zahrádkách. Většina lidí tam sedí s půllitrem, občas někdo objedná kolečko panáků. Samozřejmě, že někteří v restauracích i večeří, ale po večeři tam několik hodin sedí a pijí. 

V tom je mezi náma a Italama veliký rozdíl. Italové si vychutnávají jídlo, my alkohol. Oni myslí mnohem více na své zdraví, my na peněženku. 

,,Přece si nedám talíř za dvě stovky, když za to mám pět piv," slyšela jsem nejednou.

To bych ještě mohla pochopit, když se někdo chce jít bavit a nechce moc utrácet. Ale co ty panáky? Tvrdý alkohol je ten nejškodlivější našemu zdraví a stejně si spousta lidí raději zaplatí čtyři panáky než talíř dobrého jídla. Nějak tomu nerozumím. Já si popíjím to svoje pivo nebo dvojku vína, ale bez jídla se mi po druhém začne motat hlava a po třetí skleničce už jí mám jak z praku. Mám to levné, říkají. Ale jelikož ve mně zůstal kus té Itálie, musím si dát vždycky něco k jídlu. 

,,To není Itálie, ty jsi byla kyselina už od dětství, to si moc dobře pamatuju," řekla mi teď moje ségra Iveta na horách, když jsem sváděla mojí věčně plnou pusu na zvyky z Itálie a jedla jsem víc než Michael s mým švagrem dohromady. 

,,Naftu budeš platit za dva, za ty čtyři dny nepřetržitého žraní musíš vážit jednou tolik," přidal se švagr.

,,Michale dej si bacha, aby tě za chvilku ten tvůj zrzavej Otesánek taky nesežral." Vtipně se přidávali ostatní a v den odjezdu u snídaně si ze mne dělala srandu už půlka chalupy. No co, já za to nemůžu, že mi na těch horách chutná ještě víc než v Praze. Talíře plné jednohubek s domácí česnekovou pomazánkou, hromady nakrájené zeleniny a sýrů, bramboráčky, skořicové lívanečky a spousta dalších zdravých a hlavně připravených dobrot. 

,,Žinýrovat já se rozhodně nebudu," odpovídala jsem s úsměvem a ochutnávala ty jejich dobroty. Trošku mi to připomnělo víkendové aperitivy v Itálii. 

,,Jak na tebe tak koukám, tak ty se řídíš heslem - díky za každou dobrou snídani co?" Smál se Tůmák, když jsem si ráno labužnicky potírala sladkou buchtu ještě sladší marmeládou. 

,,Vem si mojí porci, my odjíždíme už před obědem," slyšela jsem v neděli devětkrát. 

Takže přiznávám, jsem ,,trochu" kyselina (jak mi říkávala mamka), Otesánek (jak říká ségra), mulino - mlejn (jak mi říkávala moje tchýně v Kalábrii), ale když to dobrý jídlo je tak dobrý! 

A moje rada na závěr:

Jezte víc a opíjejte se míň! Je to zdravější, chutnější a nebudete mít vrásky ;)