Přistěhovalci aneb Nějak jsem to přehodnotila

Jak to ty ženský s malejma dětma dělají, že všechno stíhají a furt vypadají, jako by zrovna vylezly ze žurnálu? Já nestíhám nic a vylezla jsem, podle mé fazónky, tak maximálně z odchytový stanice pro veverky.

Každý den, dopoledne i odpoledne, chodí k nám do obchůdku maminky s malejma dětma na kafíčko. Tyhle maminky se nejspíš oblékají v Pařížské ulici, obden si skočí ke kadeřníkovi i na manikúru a obličej mají odpočatej, jakoby spaly dvanáct hodin. Nějak tomu nerozumím. Mají kuchařku, uklízečku a manžela, co všechno dotuje? Já poslední dobou nestíhala ani kadeřnici a připadala jsem si jak ošklivka Betty. Třikrát v týdnu jsem jela z práce do Vršovic uklidit, vyprat a ošéfovat papoušky, pak nakoupit a honem do Karlína uvařit, aby ti dva hladovci měli něco pořádného a nejedli jen polotovary.

,,No jo, už nejsem nejmladší, přišel střední věk a těm maminám je alespoň o dvacku míň," uklidňuju se, když se podívám ráno do zrcadla. Navíc se teď nemůžu ani namalovat, protože mám kolem očí nějakou alergii a vypadám jak angorák. Dát mi do ruky lízátko, tak můžu hrát z fleku Marfušku.

,,Vždyť ti to sluší Kájo, stačí si nasadit sluneční brýle nebo dát vlasy přes obličej a jsi kočka," dobírá si mne Michael, když se ráno rozčiluju před zrcadlem, protože bych se tak ráda nalíčila a nesmím.

,,Víš co, raději se přece jenom trochu mázni, ať maj ty lidi pěknej den. Na horor se dívali včera večer, nemusí ho vidět i po ránu." Jo, je vtipnej, pořád se s ním směju, i když jsem naprdnutá. A on, ač má starostí plnou hlavu, pořád se snaží, abych byla já i jeho nejbližší v pohodě, což na něm strašně oceňuju.

,,Hele Key, pojedeme o víkendu někam vláčkem, někam do podzimní přírody, kde si vyčistíme hlavu a nadýchneme se čerstvosti do příštího týdne. Potřebujeme to oba." Navrhl mi před několika týdny, když jsem se zase vztekala. Key, tak mi občas Michael říká a říkal hlavně na začátku. Prý jsem klíč k jeho dalšímu životu i k srdci. Ale takému jméno Kája připomínalo Káju Maříka. Takže vymýšlel něco jiného hezkého a vymyslel (mne tenkrát při pohledu do zrcadla napadla na K jen kulička).

,,Jo do přírody to bych jela. V lese si vždycky vyčistím hlavu. Miluju tam ten klid, jen šumění stromů, zpěv ptáků a bublání potoka (pokud tam nějakej je). A tak  jsme se rozhodli, že těch sto let naší krásné republiky neoslavíme jako tisíce spoluobčanů ve zlaté stověžaté, ale že si vyrazíme do české přírody s Českými drahami a dáme si cestou pár českých piv. Já se těšila na vláček a na zlatavý podzim, Michael na koleje a na zlatý mok v nějaké nádražní hospůdce. Každý se těšil na to svoje. Důležité je vždy skloubit věci tak, abychom byli oba spokojený.

Vršovické nádraží je pěkné, což o to, ale hospůdka tam není, jen pekárna. Jo já byla spokojená, s pusou plnou koblih, ale Michael posmutněl, že si nedá ten svůj točenej zahajovací kousek.

,,Neboj, dáš si v Čerčanech," utěšovala jsem ho. Oba máme rádi Posázaví, tudíž náš výlet nabral trasu Čerčany - Týnec nad Sázavou. Tuhle oblast obzvlášť miluju, prožila jsem tu mládí. Jenže ani v Čerčanech neměli nádražní hospodu.

,,Pojď, dojdeme tři kilometry do Poříčí, tam to znám jak svý boty, jezdívala jsem tam patnáct let a znám tři výborné hospody. Navíc v té u nádraží skvěle vaří. Dáš si pivko a oslavíme tu stovku." Došli jsme tedy podél řeky do Poříčí nad Sázavou.

Cestou jsme potkali něco neuvěřitelného (viz foto). Jak tohle může někdo těm zvířatům udělat? A to spojení solárních panelů a daňků, chtělo se mi brečet. Chudáci zvířata. Nejraději bych rozstříhala ten plot!

Moje vesnička mládí, která bývávala plná lidí, hospod a různých akcí zela prázdnotou. Spodní hospoda byla zavřená (stejně tak penzion u hřiště) a z hospody u nádraží udělali jídelnu, která funguje jen ve všední dny.

,,No to je bordel, taková skvělá vesnice to bejvala. Kam ty lidi choděj na pivo a na pokec? Vesnice bez hospody? Kam ta naše rodná hrouda spěje? Poříčí, vesničko mého mládí, ty jsi teda dopadla." Rozčilovala jsem se, protože už jsem měla hlad i žízeň a před námi osm kilometrů do Týnce nad Sázavou.

Vietnamskej krámek byl ten, kdo nás nakonec zachránil! Ať si říká kdo chce co chce, ale tyhle krámky, kterých je všude jako hub po dešti, ty nás zachraňují často. Zpočátku jsem nadávala, že jsou na každém rohu, že u nás ve Vršovicích už nic jiného není než Vietnamci (ať jsou to potraviny, hadry, restaurace nebo salony na nehty a masáže). Ale čím dál častěji zjišťuji, že nebýt těhle pracantů, tak jsem xkrát bez večeře (když se vracím pozdě z práce), bez zdravé snídaně (když běžím pozdě do práce a koupím si u nich alespoň ovoce) a možná už bych byla ve cvokárně (když mne občas po návratu z Itálie chytla depka ze samoty a já si k nim v deset večer skočila pro lahvinku vína a pro krabičku cigaret). Vietnamské krámky jsou prostě fajn. A hlavně na vesnicích, jako je Poříčí nad Sázavou nebo Načeradec, kde o víkendu široko daleko není nic jiného otevřeného. Tam z nich mám obzvlášť radost!

Občerstvili jsme se tedy houskou se salámem a jedním pivsonem v plechu na nádražní lavičce (zlatá Koruna na stojáka), nějaké ty cukry a limo si vzali na cestu a vydali jsme se krásnou barevnou podzimní krajinou (viz foto), přes Potočiny a Měsíční údolí do Vidlákokovi Lhoty. Zalesněným údolím, kde bublal Konopišťký potok se šlo krásně, ale od Lhoty do Týnce vedla cesta buď přes pole nebo po hlavní silnici.

,,Něco si stopnem," napadlo Michaela.

,,Ty jsi blázen, já jsem nestopovala jako mladá a budu stopovat na stará kolena? Kdo ti asi v dnešní době zastaví. A vůbec, já se stopovat vždycky bála a na tom se nic nezměnilo. Stopem nejedu." Jenže než jsem se vykecala, Michael mávnul na prví auto a ono o pár metrů dál na křižovatce zastavilo. Ani jeden jsme nevěřili, že by to bylo možné, takhle rychle, a tak jsme na kraji toho pole stáli a čuměli jak dvě vyoraný myši. Když ale řidič auta zatroubil, oba jsme se s radostí rozeběhli. Přiběhla jsem k Oktávii, koukla do okýnka řidiče, abych mu poděkovala a najednou jsem strnula. Dva kluci tmavé pleti, potetovaný od hlavy k patě, ověnčený řetězama a v zadní části auta kouřová skla. Né, nejsem rasista, ale asi bych se cítila mnohem klidněji, kdyby v autě seděl nějakej starší pán s paní nebo rodinka s dítětem. Než jsem stačila cokoli říct, Michael nasedl dozadu, a tak jsem nasedla taky. Když jsem viděla jeho výraz v obličeji, stáhnul se mi zadek strachy ještě víc. Ale to bych nebyla já, abych se nesnažila zlehčit situaci.

,,Kluci jedete na Týnec? A vy jste z Benešovska? Já to tu dobře znám a mám tu spoustu kamarádů," mlela jsem jak kafemlejnek. Možná jsem si myslela, že nás raději vysadí. Kluci se na sebe podívali a něco si mezi sebou řekli jazykem, kterému jsem nerozuměla. Pozorovala jsem je i dveře, jestli se nějak nezamknou a hlavou mi proběhlo asi deset detektivek, ve kterých jsem se snažila najít konec, řešení - co kdyby. Přemýšlela jsem kde co nejdřív vystoupit, co mám v batohu, kdyby nás někam odvezli a přepadli. Ano, přiznávám, jela jsem prvně v životě stopem a byla jsem pos...á až za ušima. Jen na upřesnění, fakt nejsem rasista, (to bych nemohla žít léta v Itálii) byla bych podělaná i kdyby to byli dva bílý potetovaní a řetězama ověnčení týpci.

,,Co jste říkali, já vám nerozumím," snažila jsem se s nima dál komunikovat a Michael do mne strkal, ať jsem zticha.

,,My nemluvíme vaším jazykem, my mluvíme rómsky," řekl mi řidič auta. 

,,Jóóó vy jste Rómové," ve vteřině jsem si vzpomněla na kamaráda Patrika Bangu, kterej se vždycky naštve, když řeknu cikáni.

,,My nejsme cikáni, rozčílí se ten vedle, my jsme Rumuni."

Tak to se mi ,,ulevilo" a Michalovi očividně taky. Kdyby to byli alespoň naši cikáni, ale oni ještě cizinci, pomyslela jsem si a začala se modlit, aby na cestě do Týnce nebyla žádná odbočka, protože to bych asi vyskakovala za jízdy v zatáčce.

,,Tady tu odbočku znám, ta vede do Poříčí, tam mám spoustu kamarádů," vypadlo ze mne u jediné odbočky do houštin. Naštěstí jinak kolem samá pole. Pak se se mnou začali bavit, asi už nechtěli poslouchat, jak furt melu, tak mi vyprávěli, že jsou z Benešova, že tu jeden žije šest let, druhý pár měsíců, a že jedou do Týnce na pouť.

,,Asi jedou za holkama," zašeptala jsem a bylo mi hned líp. Ale pro jistotu jsem hned za cedulí Týnce řekla, že si vyskočíme, protože se chceme podívat k ,,zámečku," kam jsem jako náctiletá chodívala na zábavy.

,,Jo, to je tady nahoře, tam vás hodím," řekl řidič a odbočil vlevo do kopce. Dovezli nás až před hospodu, popřáli šťastnou cestu a odjeli. Mně i Michalovi spadl kámen z obličeje (strachy nám zkameněl) a zase jsme se začali usmívat.

,,Jsme to ale dva pitomci, takový hodný kluci," odfoukla jsem si. V Itálii jsem se Rumunů bála, protože jsem je vídala jen pod vlivem alkoholu u barů nebo v novinách v černé kronice. Ale člověk jak stárne, tak moudří, víc přemýšlí a přehodnocuje.

Cestou na vlak jsem si dala velkou cukrovou vatu (kluci nekecali, byla tam velká pouť u nádraží), ale ani tady neměli tu hospůdku u kolejí, na kterou se Mišák tolik těšil. A tak já měla zas zalepenou pusu (tentokrát oproti koblihám i ruce) a on jel chudák Posázavských pacifikem zpět na Prahu žíznivej.

,,Nechceš trochu sladké vaty na nervy?" Bylo mi ho trošku líto.

,,Já vím, jseš celej den bez jediného zlatavého moku v hrdle, ale buď rád, že vůbec to hrdlo máš. Taky nás mohli někde zamordovat. Ve všem musíš hledat tu pozitivní stránku." Řekla jsem s úsměvem a cpala jsem mu furt před obličej tu cukrovou vatu, kdyby si to náhodou rozmyslel. Ale nerozmyslel, asi chtěl, abych jí snědla co nejvíc, zalepila si pusu a konečně chvilku držela klapačku. 

,,A už nikdy u tý silnice nemávej! Tohle bylo moje první a poslední stopování v životě," dodala jsem s vykřičníkem v hlase. Potom jsem už zavřela pusu a jen jsem obdivovala krásy podzimní přírody z Posázavského pacifiku. 

Na nádraží Praha Bráník nás čekalo překvapení. Nejen že tu mají nádražní hospodu, ale také tu stál historický vlak s lokomotivou Šlechtičnou. To bylo krásy a spokojenosti na obou stranách.

A tak jsme ten náš, původně romantický a ryze český výlet ke stému výročí České republiky zvládli bez žízně, hladu a puchejřů díky přistěhovalcům!

Ovšem zakončení bylo hezky česky v Braníku, pózováním u tmavomodrého vlakového salonního vozu, který byl vyrobený pro T. G. Masaryka v roce 1930, s jedním zlatavým Braníkem v ruce. 

Konec dobrý, všechno dobré ;)