Prý mám v sobě dítě a prý je to super aneb Splněná přání

Včera ráno jsem si chtěla na počítači otevřít novinky z domova i ze světa, ale jelikož se u čtení článků o naší vládě, pohřbu přes půl Prahy nebo vojsku v Afghánistánu většinou rozčílím ……. 

……. a cestou do práce už mě trochu naštval pan božský, nechtěla jsem si víc zacuchávat nervy politikou a otevřela jsem rovnou Facebook. 

Půl hodiny jsem sjížděla hlavní stránku a smála se všem těm vtipům stylu: 

,,V roce 1838 začal Dracula jíst 16ti leté panny. V roce 2013 zemřel hlady."

,,Co je na tom Brně tak úžasného, že se na něj stojí fronty na dálnici už od Prahy. "

,,Pepa nikdy neviděl létající talíř, dokud se neoženil."

Tyhle veselé pravdy, které zná člověk i z vlastního života, ty fakt pobaví. Já teda po ex manželovi házela jen brambory a on se tomu smál, ale známá hodila i hrnec s polívkou. Její manžel se moc nesmál. 

A ikdyž jsem byla stále bez nálady, kvůli nepravdám, které o mně roznášejí lidé, kteří mě ani neznají, vychutnávala jsem si mojí druhou snídani, kávu a koláč od Michala (koláč koupil jako omluvu, protože on ví čím mě uklidnit). Jak se jedná o jídlo, všechen stres jde stranou. Přece si nebudu kazit chuť výborného koláče myšlenkama na nějaké … .

V tom přišla naše každodenní zákaznice:,,Dobrý den, poprosím jednu tu výbornou kávu." Paní, která pracuje nedaleko od nás v dětském denním stacionáři a chodí k nám také na ,,druhou snídani," přišla tentokrát s krásnou holčičkou. Holčička se furt usmívala, ale nemluvila, ač já s paní terapeutkou jsme probraly počasí až do Vánoc i tu naší výbornou kávu. Věděla jsem, že to bude dítě ze stacionáře, občas k nám dojdou procházkou přes park. 

,,Tak krásnej a šťastnej úsměv jsem dlouho neviděla, jakpak se jmenuješ?" Obrátím se na tu kudrnatou holku. 

,,Ano, ona se krásně usmívá a je moc hodná, ale to je tak všechno," odpověděla mi paní terapeutka. ,,Nemluví, nerozumí ničemu, kromě pár pokynů. Je u nás od malička. Ale rodiče, ti se moc neusmívají. Mají ještě jednu podobně postiženou holčičku a je to pro ně hodně těžké." Bylo mi té milé malé holky fakt líto. 

,,Takové sluníčko, možná má alespoň v sobě nějakej ten svůj svět, možná proto ten šťastnej výraz v obličeji," zadoufala jsem a zastyděla se za to, jak my ,,normální" se trápíme hloupostma, které se dají jednoduše vyřešit a přitom jiní mají tak velká neřešitelná trápení. 

Když odešly, sedla jsem si zase k počítači a u zbytku té druhé snídaně, začala jsem psát tenhle blog. Svačinu, relax nebo druhou snídani, říkejte tomu jak chcete, tu si dávám kolem desáté v práci. Latte macchiato je totiž mnohem lepší než rozpustná káva a takové latte, jaké děláme u nás (nechci se teda chlubit), takové si nedáte ani v okolních kavárnách … říkají zákaznice. Napsala jsem to i na ceduli před obchod:,,Ta nejlepší káva v okolí, DLE VÁS - U NÁS." Škoda, že mi tu ceduli dnes odnesl vítr.

Doma snídám jen čaj a chleba s domácí marmeládou (také vynikající), kterou pro Michala dělá jeho maminka na chalupě. Leckdy bych i nesnídala, přece jenom ty kila. No, ale zase léta letí, a když budu mít tlusťoučkej obličej, nebudu mít vrásky.

,,Na všem si musíme najít tu pozitivní stránku, potom budeme šťastný a v pohodě." Karla Šimonovská 

A navíc, když vám tu snídani ráno někdo připravuje … no nedejte si jí. Taková snídaně pak nejen chutná, ale i moc potěší. Občas i dojme. 

Třeba jako dnes, když se mě pan božský zeptal, jestli chci ten čaj vychladit a začal ho přelévat z hrníčku do hrníčku. To jsem se fakt dojala a zaslzela. A vlastně tak trochu slzím i teď, když si na to vzpomenu. To bylo pro mne tak krásný a nostalgický. Myslete si klidně, že jsem magor, ale tohle mi naposledy dělala moje mamka, když jsem ještě chodila do školy. A to už je skoro třicet let, i když mi to připadá jak předloni. Hned jsem si zavzpomínala na Hlubočepy, na rodiče a uvědomila jsem si, jak málo stačí k tomu, aby měl člověk pocit maximálního štěstí. Já ho v tu chvilku rozhodně měla!

A ač (jak jsem psala v předchozím blogu) ani pan božský není pan dokonalý a někdy mě dokáže taky pěkně vytočit, strašně si ho za tyhle maličkosti vážím. V mém věku už vím, že v partnerství je důležité ocenit a vnímat ty kladné vlastnosti a naopak u těch záporných přivřít oči. Protože jak říkám, nikdo není dokonalý. 

Čím jsem starší, tím víc si užívám každého dne a tím míň mi stačí ke štěstí. Prý mám dvě důležité dobré vlastnosti, říká Michael. Skromnost a vděčnost. Když se pohádáme (ano i my se občas hádáme), stačí mi dva koláčky nebo jedno obejmutí k usmíření. Nepotřebuju pugéty růží a drahé dárky. Jsem vděčná za maličkosti. Třeba za to, že se mnou ten můj archanděl zajede do Hlubočep na hřbitov za tátou a vyslechne si moje vzpomínky, že pak dojedeme ještě na Malvazinky za mámou, on zapálí svíčku a nesměje se tomu, že si s mamkou nahlas před ním povídám. Naopak! Řekne mi:,,Ty jsi fakt z jinýho světa, ty jsi taková mimozemšťanka se srdcem na dlani, která má v sobě stále to dítě a to je super!

Dříve jste mi to psali ,,jen" vy, moji čtenáři. Já si ty vaše komentáře lepila na lednici jako motivační ,,citáty" a četla si je, když mi bylo smutno. Tak strašně moc jsem si přála potkat kluka, kterému nebude to ,,dítě ve mně" vadit, ba naopak, který by tohle u mne ocenil. Věřte nebo ne, mé přání se stalo skutkem.
,,Jdi za svým snem a Vesmír Ti otevře dveře tam, kde předtím byly pouze zdi." Joseph Campbell

Splnilo se mi to stejně tak, jako mé přání vydat tištěnou knihu věnovanou rodičům (vzpomínku a poděkování za všechno, co pro mne udělali) nebo vyhrát (díky vám) to krásné velké íčko. I když ta cena v Blogerovi roku byla spíš velké překvapení než sen. Bonusem k tomu všemu bylo potkat můj velký vzor - Tomáše Kluse, který se objevil na mé autogramiádě a mohla jsem mu věnovat jeden výtisk mé knihy:,,Ale jedině s věnováním," řekl.

A já si myslela, že tím jsem své sny a přání vyčerpala.

Jenže uběhly dva roky plné velkých změn a stresů, a teď už si zase skoro půl roku užívám další sen. Mám fajn kluka, který mě má rád takovou jaká jsem, kterého si fakt moc vážím za to, jak se ke mně chová a třeba i proto, že se mi nesměje u rozptylové loučky, ale že tam ke stromům, kam vítr mamku odvál, poděkuje za to, jak mě vychovala.
„Neodpoutávej se nikdy od svých snů! Když zmizí,budeš dál existovat, ale přestaneš žít.“ Mark Twain  

Když jsme se v neděli procházeli po hřbitově, řekl:,,Je to zvláštní pocit, všichni se za něčím honíme a stejně všichni skončíme tady." Michael Truxa

Ano, je to přesně tak, ale málo kdy se nad tím zamyslíme - možná naštěstí, možná bohužel. Na hřbitov by se měli jít občas projít všichni a přečíst si ty náhrobky, na kterých jsou staří, mladí a želbohu i malé děti. Nikdo neví, jak dlouho tu bude. Lidé si neužívají maličkostí, ale chtějí stále větší a větší věci, ať už jsou to mobilní telefony, auta, domy. Ale copak tohle všechno potřebujeme k tomu, abychom byli šťastni? Není lepší být o pár hodin méně v práci a místo drahé večeře, uvařit si bramboračku na kamnech nebo místo drahé televize koukat do ohně a vyprávět si příběhy ze života? Pro mne jo a Michael naštěstí taky raději vypráví nebo hraje na kytaru, než aby koukal do ,,bedny," jak se říkávalo, teď už spíš do ,,placky."

Když se při nějaké studii ptali starých lidí v domově důchodců, co by na svém životě změnili, většina z nich odpověděla, že by si více užívali každého dne a méně se honili za majetkem, protože krásné chvilky a vzpomínky, ty si nosíte všude sebou, ty vám nikdo nevezme.

,,Jedině Alzheimer," řekl Michael.

A tak se přestaňme zatěžovat majetky a rozčilovat hloupostmi, začněme si užívat každé chvilky, najděme si na každém dni něco fajnovýho, jako je přelejvanej čaj, dobrá káva nebo ruka v ruce při koukání do praskajícího dřeva. Tohle jsou ty maličkosti, co dělají obyčejné dny neobyčejnými. 

,,Člověk potřebuje ke štěstí tak málo! Ale tak mnoho,aby to pochopil." Namaste