Nikdy neztrácej naději aneb Může za to trampolína

Někdy, když už nedoufáte, stane se zázrak! Nesmíte spěchat a musíte stále věřit. Pak to přijde a vy zase začnete žít! 

Mne ten zázrak potkal před měsícem a já zase začala žít! Začala jsem si žít svůj vlastní život, který mě baví a naplňuje (ne život podle někoho jiného). Život, který není monotónní, o němž můžu teď bez problémů psát a podělit se o ty krásné okamžiky i s vámi, s mými čtenáři, kteří jste mě neopustili ani v době, kdy jsem byla tak trochu na přesdržku. Zase je zpátky ta život milující zrzka (jak mi říká Michal - můj vydavatel). Zase je zpátky ta stále vyzubená a pozitivní Key (klíček), jak mi říká Michael - můj archanděl.

Bude to dlouhý blog, tak si udělejte kafe, dejte si dort nebo zmrzlinu a přečtěte si, že zázraky a láska přicházejí i ve středním věku, a že leckdy spadnou úplně nečekaně z nebe, jako Majka z Gurunu.

Všechno se to seběhlo tak strašně rychle, že se mi někdy zdá, jestli se mi to jen nezdá. Byl květen, lásky čas, ale já lásku nikde necítila. Můj vztah-nevztah šel od desíti k pěti nebo spíš od pěti k nule. Z mých předchozích blogů víte (pokud umíte číst trochu mezi řádky), že jsem byla pár let šťastně nešťastná. Snažila jsem se být pozitivní a veselá, hledat si na každém dni něco krásného, ale byla jsem většinu času sama a chytala se stébla, abych se v té samotě neutopila. Posledních pár měsíců jsem došla až tak daleko, že jsem po večerech (strávených sama u televize, pokud nebylo hraní NaPohodu) prosila u fotky rodičů mámu, ať mi z té samoty nějak pomůže, ať mi pošle někoho, kdo mě z téhle situace zachrání. Já jsem nikdy nebyla samotář - neumím to. Jenže když nemáte rodiče, děti ani parťáka, který by chtěl s vámi trávit volný čas, jste prostě sami. Mohla bych sedět každý den v jiné hospodě s kamarády od kytar, ale to není život, jaký bych chtěla. A i když kytary a zpěv miluju, dvakrát týdně mi to stačilo. Mohla jsem si napsat na seznamku, ale jsem stydlivá (za monitorem ne - v životě mezi cizími ano) a chodit na schůzky ,,naslepo," to jsem si nedovedla představit. Mohla jsem zavolat kamarádkám a každý den zajet za jinou, dobrých lidí mám kolem sebe naštěstí dost, ale člověk nechce zasahovat do poklidného běhu rodin tím, že je bude vopruzovat několikrát v měsíci. A tak jsem se učila žít sama - prvně v životě. Nakonec jsem ráda, že jsem si tím musela projít. Člověk pak totiž mnohem více ocení nejen toho nového parťáka, ale i ten jeho čas, který nám věnuje.

Máte to kafe? Nebo víno? Nohy nahoře? Chtěla bych, aby jste se u toho čtení cítili tak fajn a v harmonii, jako jsem se cítila já, když jsem tohle prožívala (a prožívám). Takové prožitky jsou opravdu nad všechno zlato světa. Alespoň pro mne. 

Byl první květnový víkend (prodloužený) a já nevěděla co s ním. Ti, s kterými bych ráda byla, odjeli s dětma na chatu a já se měla zařídit podle svého. Moje dlouholeté kamarádky (dvojčata Pavlína a Jana) mě už několikrát zvaly k sobě na novou chatu do Načeradce. Jenže já, blbka, organizovala jsem si všechny víkendy a vlastně všechen můj volnej čas jen podle kytar (hraní). ,,Pavlí ahoj, mohla bych jet tenhle víkend k vám na chatu?" Zavolala jsem v týdnu dvojčatům. ,,No jasně Kájí, to je super, moc se těšíme. Brácha tě rád uvidí, má v Načeradci malou hospůdku a zrovna dělaj burgrový víkend. Mamka bude taky moc ráda, to je fakt paráda." Vždycky jsem věděla, že dvojčata jsou strašně hodný a fajn holky, ale tahle reakce, nadšení a ta slova, to mě dojalo. ,,Tak moc děkuju, přijedu v sobotu odpoledne."

Sobota zalitá sluncem, Načeradec se svým nádherným kostelem, malá chaloupka holek se starým zápražím, pokojíček v podkroví jen pro mne, výhled na zelené louky a žlutá pole, posezení, ohniště a trampolína na zahradě, to zavánělo relaxem a očistou těla i duše. A navíc to až k chalupě zavánělo kravínem a prasečákem, což mi připomnělo dětství v Pileticích. Prostě pohádka.

To jsem ještě ale netušila, co mě čeká po setmění. David (brácha holek) má ve vesnici krásnou hospůdku, a tak jsme tam zašly na pozdní oběd. Pět ženských u jednoho stolu (s Markétou od Davida šest), to byl pěknej Xaverov. Holky ani tak ne, ale já s Maruškou (mamka dvojčat a Davida) jsme ty klapačky nezavřely. Známe se třicet let, ale posledních pár roků jsme se neviděly, tak jsme musely všechno probrat. Znáte to. Když jsme po hodině odcházely, zastavil Janu a Pavlínu jejich soused (se kterým jsme se potkali už před chalupou), a prý jestli večer nebudeme opékat buřty. ,,Budeme, jestli je seženeme," řekla Jana. A já, v dobré náladě z vidiny super víkendu a po dvou pivech, dala jsem se se sousedem do hovoru. ,,Ale chtělo by to kytaru, k ohni a k buřtům by byla kytara zárukou fajn večera, nemá jí tu někdo?" Soused se na mne usmál. ,,Kytaru mám, tu vám klidně za buřta půjčím." V tu chvilku jsem věděla, že toho buřta seženu, i kdybych měla jet stopem do Vlašimi. Nakoupila jsem buřty, víno, pivo, připravila s Kájou (dcera Pavlíny) dříví na oheň a vyčkávala souseda s kytarou. ,,Ten nepřijde, to on jen tak řekl," uklidňovaly mě holky, když jsem od táboráku nepřetržitě sledovala ulici. Přišel.

,,Ahoj, já jsem Michael," představil se a sedl si naproti mně. Pak začal hrát. Hrál a zpíval krásně. Znal spoustu písniček, které jsem znala i já, a tak jsme zpívali spolu. Třeba Carpe diem. Ostatní se někdy přidali, někdy jen poslouchali. Byl to fajn večer - večer plný krásných písniček a občasných pohledů (nás dvou). Ten večer jsem ještě netušila, že Michael už se na mne v hospodě ptal Davida a Markéty (Davidova partnerka). Když jsme se na zápraží všichni loučili, zeptal se Michael holek:,,Zítra mi přijede kamarád, kterej hraje líp jak já. Budete zase opékat, že bych ho přivedl?"

,,A není ten kamarád svobodnej," zasmála jsem se. ,,Ty hledáš někoho svobodnýho jo?" Odpověděl a jeho oči se usmívaly. Řekla jsem to v legraci, ale v koutku duše jsem věděla, že to legrace nebyla, že bych si strašně přála potkat někoho svobodného, kdo by tu byl jen pro mne a já pro něj. Už jsem nechtěla jen čekat na něco, co stejně nemělo žádnou budoucnost. 

Druhý den ráno šly dvojčata pomáhat bráchovi do hospody, a tak jsem se nabídla, že pohlídám malou Káju. Nasnídala jsem se na zápraží a užívala si tu pohodu, ten výhled, i tu vůni domova od kravína. Jakoby mi bylo zase deset a seděla jsem u tety Máni v Pileticích. ,,Teto, půjdeme na trampošku, probudila mě ze snění malá Kája." Moc se mi nechtělo, ale co bych pro ta smutnonadšená kukadla neudělala. A tak jsme spolu skákaly asi hodinu.

Michael měl chalupu hned vedle a to ráno stříhal na štítu stodoly břečťan. Najednou se objevil u trapolíny. ,,No tak já sem běžím, protože jsem si myslel, že tu skáče moje třináctiletá neteř (Káji kamarádka) a nevěřím vlastním očím. Ty jsi teda péro, tobě že je pětačtyřicet?" Smál se na mne a nevěřícně kroutil hlavou. 

,,Michale, půjčíš nám zpěvník? Kája by se na večer chtěla naučit nějakou písničku, aby mohla taky zpívat." Poprosila jsem ho, abych se ujistila, že ten večer platí. Moc jsem se na večer těšila, jen jsem začínala cítit, že se těším víc na něj, než na tu kytaru. 

Večer se u ohně sešly nejen holky, ale i jejich brácha s Markétou a Michalův kamarád Honza, který měl hrát na kytaru. Tentokrát se neopékaly buřty, ale vepřová panenka na grilu a pil se rum Republica. Hmmm.

Honza ale nehrál, přebral, protože mu Michal ukázal všechny hospody ve vesnici. A že jich tam je! A tak jen seděl, zpíval, potom se zvednul a prošel plotem k dalším sousedům. Ještě teď se tu směju, když si na to vzpomenu. Alespoň bylo veselo, ovšem soused už tak veselej ráno nebyl. 

Všichni se pomalu sbírali k odchodu, jen já a Michal jsme seděli, zpívali a povídali si o všem možném, hlavně o svých životech. Najednou jsme tam seděli sami, před námi oheň, nad hlavou jasná obloha a na ní tisíce hvězd. ,,Jdu se dívat na hvězdy z trampolíny," řekla jsem a vzala si deku, protože se pořádně ochladilo. Miluju pozorovat hvězdy v leže. 

A pak ... pak jsme si společně lehli na jednu deku, on mi dal svojí ruku pod hlavu místo polštáře a mně zněla v uších písnička od Tomáše Kluse. 

Jednou štěstí dohoní i ty jezdce na koních, 
co hledají ho v cizích stájích ...... a pak, koně klus promění v cval, 
nic stejné nebude dál, svět promění se ... pak.

Byla to nádhera, romantika a já přesně věděla co si přát, když jsem s Míšou koukala na padající hvězdu. Vůbec mi nevadilo, že mám nohy jak rampouchy, že to možná odstonám, protože venku bylo asi sedm stupňů. Jak se začalo rozednívat, rozloučili jsme se a šli jsme spát. Unavený, promrzlý na kost, ale šťastný. 

Víkend byl naštěstí prodloužený, a tak nás čekal ještě jeden společný večer. Ten poslední večer už nám všichni kolem táboráku říkali Romeo a Jůlie. O těch hvězdách jsem prostě holkám a Davidovi musela říct. A Michal se vůbec nezlobil, čímž mě hrozně mile překvapil. Nezlobil se ani tehdy, když si ho poněkolikáté dobíral Jirka, náš dlouholetý kamarád a šprýmař, který ten večer přijel z Prahy a dovezl vynikající kachní prsa na gril. Byl to prostě ve všech směrech dost dobrej víkend!

,,Ty k tomu Michaelovi pasuješ jak poklička na hrnec," řekla mi Maruška a mě to hrozně potěšilo. Zná ho už nějakej ten rok a mne skoro dvacet let, takže ví o čem mluví. Kluci si z nás dělali celý večer srandu, holky nás pozorovali s úsměvem, ale všichni nám to ze srdce přáli. Znají nás oba už dlouho, znali naše příběhy i naše složité životní situace (vztahy) a věděli, že jsme jeden pro druhého ,,záchranou" nebo lépe - štěstím, na které jsme jeden jak druhej už nějaký ten pátek čekali.

Tu noc jsme zakončili zase v objetí pod hvězdnou oblohou a já, hledíc ke hvězdám, zašeptala jsem: ,,Díky mami, dnes je to přesně sedm let co jsi odešla. Vím, že jsi mě vyslyšela a pomohla jsi mi k tomu, abych byla znovu šťastná. Moc děkuju!"

Ráno jsme posnídali společně. Michal si dal špek s chlebem, a energetickej nápoj (teď ho potřebujeme dost často), já koblihu a kafe. Pak jsem si dala taky špek, rohlík, salát, olivy ... a on jen nevěřícně koukal.,,Nejsem těhotná, takhle jím normálně." Vysvětlovala jsem, když jsem viděla jeho zděšenej výraz. ,,Tak to je teda dooost hustý," pronesl se smíchem a ukrojil mi ještě kus špíčku.

Odpoledne mě vzal na procházku po okolí Načeradce. Louky, lesy, krásné vesničky a ...neuvěřitelné: ,,Lodičky!" Zakřičela jsem, když jsme projížděli autem kolem starých houpaček (lodiček). Jak já miluju tyhle věci z mého dětství. A stejně tak, jako jsem byla dojatá a hladila céčka, která jsem dostala od mých čtenářek na Blogerovi roku a na mé autogramiádě, stejně tak jsem měla slzy v očích a hladila jsem ty úžasné lodičky, na kterých jsem se nehoupala už nejmíň čtvrt století. Takovéhle chvilky jsou pro mne snové. Byla jsem na lodičkách a navíc s klukem, do kterého jsem se zamilovala. V tu chvilku jsem byla ten nejšťastnější člověk na světě. To se ani nedá popsat, jak mi bylo krásně. 

A podobně krásně už mi je dýl jak měsíc. Začali jsme oba žít CARPE DIEM (po období ,,přežívání" a stereotypu).

Každý den se vidíme, každý den něco malého podnikáme. O víkendech vždycky něco většího, jako byl třeba úžasný víkend v Kytlici, spojený s obědem u mojí ségry na chatě. Kytlice má zvláštní spojení jak s Michaelem, tak s retro seriálem Vyprávěj (oba je miluju). Ale o tom třeba zase příště. 

Další sobotu jsme jeli na bruslích do Fučíkárny (to je taky dobrý retro). Michal ví, jak miluju tyhle vzpomínkovky a dočetl se, že horská dráha bude končit. Od roku1974 tam stojí a snad všichni jsme na ní jezdili. Výstaviště bez horský už nebude to stejný, už to nebude Fučíkárna našeho mládí. A tak jsme na bruslích nasedli do vozíčku a dali jsme si několik posledních jízd (já jednu pozadu a jednu s rukama nahoře - paráda). Bylo mi krásně a zároveň tak trochu úzko. Čas tak strašně letí, najít něco z našeho dětství už začíná být vzácné a já pozoruju, jak se čím dál víc spousta lidí k tomu dětství ve vzpomínkách s láskou vrací. Tolik lidí se přišlo rozloučit s horskou dráhou, tolik lidí tam vzpomínalo a dalo si tu poslední jízdu. Dokonce i jedna stará paní, které mohlo být nejméně sedmdesát let. Přišla s malou holčičkou, nasoukala se do vozíčku a s úsměvem se projela vzpomínkami. Michal mě seznámil s mladým Štaubertem (synem majitelů horské dráhy), protože s ním Mišák (Michaelův mladší syn) chodil do školy.

Jaká náhoda o den později v pražské ZOO, když jsem se s malou Kájou vozila na dětském vláčku (tím jsem taky nejela asi pětatřicet let) a obsluhovala ho paní Štaubertová. Stejně jako Karolínka, i já vždycky nejvíc v ZOO milovala lanovku a vláček. Možná jsem někde zamrzla (na mozku nejspíš), ale když jsem byla v ZOO s Kájou a měla jsem tu šanci zase se projet - jela jsem. Připadala jsem si trošičku jako obtloustlá žirafa v malé přepravní kleci, ale byl to zase úžasnej návrat v čase! Před jízdou jsem se pro jistotu zeptala paní u kasy, jestli bych jako mohla, jestli tomu vláčku třeba neupadnou kolečka nebo nerozsednu lavičku. Paní byla strašně milá, a tak jsem se s ní zakecala (jak jinak). Během hovoru mi řekla, že už jí táhne na dvaaosmdesát a stále tu pracuje, protože by se doma nudila a hlavně nesežene zaměstnance, který by miloval ten vláček a to místo jako ona. Ovšem to nejzajímavější bylo, že se jmenuje (za svobodna) Štaubertová a jejich rodině patří horská dráha. To jsou náhody a zajímavé příběhy. Kolik lidí bylo za ta léta na horské dráze i na vláčku,kolik z nás pán i paní Štaubertovi za ten život povozili (sedmdesát let v jedné práci, to je obdivuhodné). Mám ráda takové příběhy. Být tam sama, tak si s ní povídám do večera.

5.6.2018 jsme měli výměsíčí (měsíc od seznámení) a oslavili jsme to vínem a tancem do tří do rána. Unavený, ale vysmátý a šťastný, usnuli jsme na Letné v zaparkovaném autě. To se mi snad nestalo ani ve dvaceti (možná proto, že jsem neměla auto). Připadala jsem si jako náctiletá, která protancuje nocí se svým vysněným klukem a je jí jedno, co řeknou lidi kolem. Jenže už nám není náct, a tak jsem druhej den v práci myslela, že bude po mně ,,Vono to utahá to CARPE DIEM co?" Říkal mi Míša s úsměvem (on se furt tak krásně usmívá očima).

A tak bych tímto blogem chtěla poděkovat Michaelovi za to, že jsem s ním mohla a můžu prožívat každý den tu nejhezčí pohádku. Děkuju tam nahoru mojí mamce, která mě nejspíš vyslyšela a poslala mi archanděla Michaela. A do třetice děkuji vám, mým čtenářům, známým a kamarádům, kteří nám tu náctiletou lásku přejí. A že vás na tom Facebooku u těch našich fotek je :)??