Vy se máte, že ji znáte!

Jsou to už dva roky, co jsem žila svůj sen. Tehdy mi vyšla knížka složená z mých blogů, vyhrála jsem cenu Skokan roku v soutěži Bloger roku a setkala jsem se s Tomášem Klusem, kterého jsem z Itálie již pár let sledovala a obdivovala. 

Byl to krásný rok a já se cítila jako princezna. Co princezna, královna. Lidé na blozích mě chválili čím dál víc a já tomu věřila čím dál míň. Nemohla jsem uvěřit, že tolik lidí čte to, co já napíšu, a že se mé psaní tolika lidem líbí.

Bylo to opravdu jako dar z nebes, který mi někdo seslal. Nesmějte se, nejsem žádná pámbíčkářka, ale věřím. Možná mě k tomu dovedla ta léta strávená v Itálii, v zemi, kde věří skoro každý, možná je to věkem, ale určitě mi víra v to, že někdo (něco) nad námi (kolem nás) je, po smrti rodičů hodně pomohla. ,,Musí to být dar, vždyť nikdy před tím jsem nic nepsala," říkala jsem tenkrát Mauriziovi. ,,Maximálně nějaké slohy na základní škole (díky nimž jsem neměla trojku z českého jazyka) a pár básniček v dospívání, ale jinak nikdy nic!" Maurizio se mi smál (jako jeden z mála nevěřících Italů). Ale já věřím a jsem dodnes za ten dar ,,shora" strašně vděčná, protože mě psaní baví a pomáhá mi zvládat složité životní situace. A pak, díky tomu daru, začaly se mi plnit sny a tajná přání.

Psala jsem necelé dva roky, psaní mě bavilo a naplňovalo, ale nikdy by mě nenapadlo, že mě čtenáři, moji zlatí čtenáři, zvolí Skokanem roku, a že dostanu velké křišťálové íčko, moji první cenu v životě. S radostí a s pokorou jsem odpovídala na všechny komentáře, jak na blogu, tak na Facebooku a chlubila se Mauriziovi, jak o mně lidi hezky píšou. 

,,Říkají, že bych měla napsat knížku, a že jsem spisovatelka." Oznamovala jsem mu s ohromným nadšením vždy, když mi někdo takový úžasný komentář napsal. Psaním blogů jsem trávila hodiny. Nešlo mi to jako ostatním blogerům hned, nevyšlehla jsem blog za půl hodiny i s opravou chyb. Nikdy jsem moc nečetla, spíš vůbec než moc, nadprůměrnou inteligenci v naší rodině schroupla ségra a synovec, ze školy už jsem byla taky hezkou řádku let, takže po několika hodinách psaní blogu, kontrolovala jsem ještě pár hodin gramatiku. Ale bavilo mě to a nevadilo mi sedět x hodin u počítače, i když se mi kvůli tomu rapidně zhoršil zrak. No, možná to bylo věkem, čtyřicítka se překlenula, ale já se furt cítila na pětadvacet, takže jsem to přisuzovala tomu psaní. 

,,Spisovatelka, protože píšeš blogy?" Smál se Maurizio. ,,To je stejný, jako bych říkal, že jsem řidič Formule 1, protože řídím Vespu." 

No jo, chlap. On musel být vždycky ten vážený pan doktor, kterého všichni obdivovali a já ho ve všem podporovala. Jak začali jen trochu obdivovat mne, jak jsem přestávala být jen jeho obdivovatelkou a ,,přívěskem na klíče," začal rejpat, aby mi náhodou nevyrostl hřebínek. 

Když mi pak vyšla knížka, dala jsem mu ji do ruky a zeptala se s úsměvem, hrdostí a s trochou rejpnutí: ,,Tak teď už jsem spisovatelka?!?" 

Za týden mi donesl vizitky s mým jménem, na kterých bylo italsky: Blogger - Scrittrice (Bloger - Spisovatelka).

Byla jsem šťastná a pyšná. Ne na sebe, ale na mámu - nebo spíš pro mámu a pro tátu. Vždyť ta moje knížka byla psaná pro ně a hlavně díky nim. Díky nim jsem měla krásné a bezstarostné dětství, díky nim jsem měla spousty krásných vzpomínek, díky nim jsem tady.  

Po vydání mé knihy, začali mě sledovat i kamarádi v Itálii a překládali si mé blogy. Z hovna pod lupenem byla najednou paní spisovatelka.

Knížku kupovaly jak holky žijící v Itálii, protože se jim stýskalo po rodné hroudě a rády vzpomínaly na dětství, tak všichni moji kamarádi a rodina, protože je zajímalo, co že to ten zrzek z Hlubočep sepsal a chtěli mě podpořit. Spousta z nich se v té knize našla. Nejen ti, které jsem od dětství znala a o nichž jsem psala, ale i ti, které jsem poznala až v dospělosti, protože i oni vyrůstali v osmdesátých letech. A tenkrát jsme to dětství a hlavně ty věci měli všichni hodně podobné, dalo by se říct - skoro stejné.

Byl to opravdu nepopsatelný pocit štěstí. A naši ... jakoby ožili. Nádherné (snové) období, které trvalo skoro dva roky.

Pak nastal další rok, rok změn. Po dvanácti letech, vrátila jsem se z Itálie do Prahy, začala jsem zase (po letech) pracovat a poprvé v životě žít sama. Na moji knížku jsem v tom shonu a stresu nějak pozapomněla, vlastně i na psaní blogů. Byl to nejen rok změn, ale i rok jistého ,,trápení", které taktéž trvalo skoro dva roky.

Ale jako je sláva pomíjivá, i to trápení jednou pomine. A to tehdy, když se přestaneme trápit nad věcmi, které nemůžeme změnit. Pak si otevřeme cestu ke štěstí. 

,,Michale," volala jsem v pondělí po dlouhé době mému vydavateli. ,,Nemáš náhodou někde zapadlou ještě jednu mojí knihu?" Tu poslední, co jsem měla doma, tu jsem dala Jirkovi Helekalovi (když už tam o něm - o nás píšu, tak aby ji měl), hned si vzpomněl na zrzku z Hlubočep. Jenže můj kamarád Jarda (co Jirku zvučil) byl smutnej, že už víc knížek nemám."

Vydavatel se začal smát. ,,To víš že mám, musel jsem udělat další dotisk. Zrzka z Hlubočep je jako bumerang, vrátila se nejen do Prahy, ale i do oběhu. Holka je po tobě teď sháňka, zrovna dneska jedu do Prahy, protože si pár lidí přijde do kanceláře tu tvojí knihu vyzvednout." Nevěřila jsem vlastním uším. ,,Moje knížka se stále prodává? Po dvou letech?" Usmívala jsem se jako blbeček a nevěděla, co říct. ,,Díky."

,,Za co mi děkuješ, já děkuju tobě, že pořád píšeš na iDnes blogy. I díky tomu se tvá kniha stále prodává." Osmdesátá léta prostě táhnou a lidi na tu dobu rádi vzpomínají. Ve vzpomínkách jim vůbec nevadí, že v té době byli komunisti, protože se nevzpomíná na politiku, ale na dětství a na mládí.  

,,Tak to je paráda, to by jsi mi mohl dovést nějaké knihy. Budu totiž na čarodějnice v Hlubočepích, hraje tam má srdcovka, moje nejoblíbenější kapela, tak při té příležitosti ... když už se ta zrzka zase prodává, pár bych jich tam vzala." Ještě ten večer jsme se sešli a zapili znovuzrození zrzky (jak knížky, tak i mé) dobrým červeným vínem. Vydavatel mi donesl balík knih a k tomu jednu - zvlášť. 

,,Prosím tě Kájo, dneska si přijela nějaká paní vyzvednout tvojí knížku do kanceláře, ale když jsem jí řekl, že se s tebou večer uvidím, rozsvítila se jí očka a poprosila mne o tvůj podpis." Klepala se mi ruka radostí i nervozitou. Tak dlouho už jsem se do mé knihy nepodepisovala. Zase jsem cítila ten růžovosladký pocit snového štěstí. Představte si tu nejjemnější cukrovou vatu, která se vám rozplývá na jazyku. Hmmm. Přesně takhle krááásně jsem se cítila i já u dalšího psaní věnování do mé knihy.

V úterý vydavatel předával knížku s mým podpisem paní Janě. Byla prý nadšená, moc děkovala a řekla: ,,Vy se máte, že jí znáte!" Neuvěřitelné, že tohle o mně někdo řekl. Další ,,věc" o kterou bych se tak ráda podělila s mámou. Byla by určitě ráda. Tak snad to naši nějak vidí shora a radují se se mnou. 

A paní Jano, i vy ostatní, kdo mě čtete, ať už na blogu iDnes nebo v mé knize ... strašně moc vám děkuju!!!

Děláte mi život krásnější :)