S automatem Koruna (na Můstku), to byl ten pravý Václavák!

Za mých dětských let bylo Václavské náměstí promenádou plnou fajn obchodů, obyčejných lidí a hlavním bodem byl bufet Koruna. Dnes je to samé casino, nightclub, cizinci a hlavní bod je klobása za stovku. 

Nemám ráda dnešní Václavák. Už to není místo setkání pod ocasem, jako v dobách, kdy ještě nebývaly mobilní telefony, už to není klidné místo, kam jsme chodívaly jako děti i bez rodičů, protože jsme se chtěly cítit jako dospěláci.

Dnes je Václavské náměstí zóna cizinců a strachu. Bydlení, pronájem obchodů (o stáncích nemluvě, tam si připadám jak na Ukrajině), restaurace ... nic už není našinců. Až mi je z toho tak nějak úzko. A pokud se vydáte na tuhle bývalou promenádu večer, už tu nepotkáte za ruce se držící romantické dvojice, které jdou z baru nebo z diskotéky. Teď vás budou černoši lákat do českého bordelu. Naposledy jsem šla v noci po Václaváku před pár lety s kamarády z Itálie. Nejen, že nás (italsky mluvící) tahali do casín a nočních klubů, ale také nás málem počůral bezdomovec, na lavičce uprostřed Václaváku si píchal feťák a další jemu podobní posedávali v hloučku nad muzeem a do roští chodili vykonávat potřeby (jak ty do těla, tak ty z těla), čehož jsem si tam jednou všimla i přes den. Dost jsem se za tohle místo styděla. Vždyť za našich mladých let tu bývalo tak krásně. No jo, jenže ono už je to čtvrt století! 

Před třiceti lety bylo Václavské náměstí centrum veškerého dění. Lidé se scházeli nahoře u koně (pod ocasem) nebo dole na Můstku, kde býval Automat Koruna s jahodovým koktejlem, na který vzpomíná dodnes každý Pražák narozený před rokem 1990. Obchody, diskotéky, známé bary a kina, to nejlepší, nejznámější a nejnavštěvovanější bylo hlavně v okolí Václaváku. V době socialismu byla zóna od Národní třídy, přes Můstek a Václavské náměstí, až po obchodní dům Kotva a Bílá labuť naší zónou - zónou Čechů a Slováků, zónou obyčejných, ale slušných lidí (až na pár veksláků a taxikářů). 

Hrozně ráda jsem tam s našima jezdila, hlavně na ten nadýchaný koktejl. Byl to pro mne svátek, když se jelo hromadně do centra. Všichni jsme se hezky oblékli, protože děti by do města nikdo v teplákách nebral (teď tam potkáte i dospělé v ,,domácím oblečku"). Od ČKD až k muzeu byla promenáda hezky upravených lidí, radost pohledět. Ženy byly krásně načesané a namalované jako moje mamka, většinou v šatech nebo v sukni, muži v dobře padnoucích riflích a v košili (můj táta mi takhle zůstal ve vzpomínkách) a my děti v neokopaných a čistých sandálkách, na které jsme si musely dávat pozor. Měla jsem jedny krásné boty do města,  jedny do školy a jedny na lítačku. Navíc dvoje na zimu. Tenkrát se v prosinci nenosily tenisky, protože zima bývala tuhá a sněhu hodně, takže bez sněhulí to nešlo. Věcí jsme si všichni vážili. Boty se nekopaly za dveře, ale hezky srovnávaly na kobereček, často se omývaly a krémovaly. Moje generace má v sobě tohle zažité z dětství a dělá to tak stále. Proto nám boty vydrží x let jako nové.

Včera, když jsem koukala na seriál Vyprávěj a v infu bylo napsáno, že se jedná o historický film, zasmála jsem se. Já už jsem fakt pamětník, já vlastně píšu historii. A přitom mi připadá, že to všechno bylo před pár lety, a že je mi furt dvacet. Jenže není. A jak to říkal Honzík o strejdovi Jardovi a o Karlovi ve Vyprávěj. ,,Táhne jim na pětačtyřicet a sil ubývá. Už nevydrží to, co ve dvaceti, jen si to nechtějí připustit." 

Je to tak, ani já si nechci připustit, že už jsem ve středním věku. Možná i proto se tak strašně ráda vracím do dětství, do té doby, kdy mě bolelo a trápilo jen to, jak mi naši (táta páskem a máma vařečkou) zmalovali prdel. Jo, byla jsem bita jako žito, ale nezanechalo to na mne žádnou újmu. Naopak. Hrozně ráda a s láskou na tu dobu osmdesátých let vzpomínám.

Ale vraťme se na Václavské náměstí do roku 1983. Bylo páteční odpoledne a celá naše rodinka vyrazila na nákupy. Nejdříve se zašlo do Koruny na vynikající napěněný jahodový koktejl. Ten bych tenkrát mohla pít furt. Mamka si dala točenou malinovou limonádu, táta malé pivo. Stolečky u oken byly vždycky obsazené. Nepamatuji, že bych u nich někdy seděla. Místo bývalo jen u vysokých stolů - na stojáka. A i o ty byl leckdy boj. Automat Koruna byl prostě vyhlášený nejen svým koktejlem, ale i dobrým jídlem za příznivé ceny. A hlavně byl uprostřed dění. 

Po občerstvení jsme obešly obchody s oblečením. Dům módy byl pro nás luxus, ale na kukačku jsme tam vždycky zašli. Teda my, ženský. Táta si dole před vchodem raději zapálil jednu Klejku (cigarety Clea) a koukal po nóbl fárech, která parkovala před nóbl podniky. Mamka okoukla modely na figurínách, osahala materiál a doma nám potom něco v tom stylu ušila nebo upletla. Mívala časopisy Žena a móda, později i Burdu, ovšem její oko bylo lepší než časák. Z Burdy si vzala jen ty papírové střihy a já vystříhala manekýnky do mého sešitu citátů. Škoda, že jsem ten sešit, který měl tvrdé desky a byl silný jako kniha, někde vytratila. Byl plný básniček, citátů a mouder té doby, pokreslený srdíčky a polepený obrázky vystříhanými ze zahraničních časopisů. Asi bych si teď pěkně početla a zavzpomínala.

Pak se šlo do obchodů s obuví. Chodívali jsem do Štěpánské, kde mívali velký výběr za dobré ceny. Teda alespoň tak to mamina vždycky říkávala a co já pamatuju, pokaždé se tam něco koupilo. Vidím nás, jak vycházíme s krabicí převázanou provázkem. Bačkory, cvičky a dětské boty bývaly ve světle zelené krabici, která se otvírala ze strany. Krabice na lodičky a polobotky pro dospěláky už měly víko, ale i ty nám paní prodavačka převázala provázkem, na kterém udělala ouško. Tenkrát se tak nenosily jen boty, ale i oblečení zabalené v papíru, hračky, lehká elektronika a bílá technika. Jako vyučená prodavačka v elektrotechnickém zboží o tom něco vím. Bylo to složitější než dnes, když se hodí celý nákup do tašky. Na středisku praktického vyučování nás učili co a jak balit, jak utahovat provázek, jak dělat u těžších věcí dvojité ouško, aby to zákazníka neřezalo do ruky a hlavně, že náš zákazník, je náš pán! Což dodržuji dodnes a snažím se to učit i mladé prodavačky.

Obuv jsem navštěvovala ráda, voněla mi ta kůže, ráda jsem si měřila nohu v těch umělohmotných vaničkách a prohlížela jsem si své polobotky na sedátkách, která měla ve spodní části zrcadlo. Vždycky jsem obdivovala a přála si ty pantoflíčky s labutěnkou. Vídala jsem je v televizi. Každá pěkná a elegantní ženská ve filmech z osmdesátých let je měla. A k tomu saténový župánek. Ve Štěpánské měli tyhle módní bačkůrky vždycky a ve všech barvách. Tam vůbec mívali všechno a hlavně se tam dala sehnat i velká čísla. Já a moje sestra Iveta jsme měly už od dětství nohu velikosti dětské lyže. 

Vyzkoušeno, nakoupeno, zaplaceno, vykouřena krabička Klejek (táta to musel nějak ,,rozdejchat" se třema ženskejma) a šlo se zase na nějakou dobrotu do Koruny. ,,Hurááá, dám si jahodovej koktejl, chlebíček a Henri vejce." Po odpoledni na Václavském náměstí nám ženskejm vyhládlo a tátovi vyschlo, a tak si dal jednu pěkně orosenou desítku. Ale musel si jí hlídat, jako ostatně každý to svoje. Pokud si někdo položil jídlo na stolek (my děti pod stolek na odkládací spodní patro, abychom dosáhly), nesměl se vzdálit. Automat Koruna byl veliký a stále plný lidí, ale byli mezi nimi i sociálně slabší. Ti zblajzli a vypili všechno, co bylo malou chvilku bez dozoru. I proto nám mamka před vstupem kladla důrazně na srdce, ať máme ty své krabičky a balíčky stále pověšené na ruce a neodkládáme je, nebo budem bez bot.

Když teď o Velikonocích přiletěla Simona z Itálie s rodinou a ubytovali se na Václavském náměstí naproti hotelu Evropa, má první rada byla, ať večer  před hotel na procházku raději nechodí a tu předraženou klobásu ať si nedávají. ,,Za ty prachy si v poledním menu o dvě zastávky tramvají dál dáte celé jídlo. Václavák už není co býval." Vyprávěla jsem jim, jaké to tu bylo před léty a co je z tohoto místa dnes.

Jediné co zůstalo stejné jsou pasáže, ale těch si málokdo všimne. Když jsem na Simonu čekala v kavárně Costa Coffee, rozhlédla jsem se po té pasáži a byla jsem moc mile překvapená. Skoro nic se tam nezměnilo. Člověk to většinou proběhne a ani se nerozhlédne. Ale díky tomu, že děti po obědě spaly, měla jsem dost času prohlédnout si pasáž Rokoko a pasáže k ní přilehlé do detailů. V jedné části jsem dokonce objevila tehdejší ,,atrakci" nemocnic a úřadů - páternoster (oběžný výtah). Jako dítě jsem se ho bála a zároveň mě hrozně přitahoval. Bývala bych se svezla i dnes, ale měli zamčené dveře. Někdy tam asi skočím -  zajezdit si a zavzpomínat :)