Nepropadnu samotě aneb Hledejme svá PRO pro každý den

8. 04. 2018 21:07:28
Byl krásný jarní den, jediný teplý den letošního března a já dřepěla doma! No jo, ty neděle, to je pro mne za trest. Každý je se svojí rodinou a já ... já žádnou nemám. Ne nebojte, nechci vám tady fňukat. Naopak!

Chci vám (těm, kteří se cítí občas sami) ukázat, že pro člověka, který žil třiačtyřicet let stále s někým, je těžké zůstat sám, ale že i samota má svá pozitiva, na která přicházím postupem času. I samota má to své PRO, které si v ní člověk musí najít!

Ve všem, i v tom negativním musíme hledat malá pozitiva, aby byl každý den tak trochu šťastný.

Já třeba dnes (v neděli), když přítel odjel, můžu v klidu psát, nikdo mě neruší, jen v kuchyni se hádá Rozárka s Juráškem o salát. A že se uměj pohádat, to je Itálie, až peří lítá. Teď mi to nevadí, ale když se začnou takhle hádat v sedm ráno, to bych z nich udělala polívku. Zatím jim jen vyhrožuju, že jestli mě budou štvát a budit o víkendu, otevřu jim okno. K polívce a nadívaným ptáčkům jsem ještě nedošla, ale s přibývajícím ranním sluníčkem ubývá moje trpělivost.

Večer si pak zapnu seriál nebo nějakej romantickej film, dám si sklenku vína s jahodama nebo zmrzlinu a přenesu se do děje. Když se mi stýská po našich, pustím si seriál Vyprávěj a vrátím se do dětství. Prostě vypnu a užiju si to jako v kině, aniž by mě někdo rušil. V pátek jsem koukala na film Než jsem tě poznala. To byla romantika. Pobulela jsem si a nikdo se nesmál, že jsem posmrkala balíček kapesníčků. Někdy je fajn být sama, ale není to lehké a musíme se tomu učit.

Poslední dobou jsem nesnášela neděle. Každý je trávil se svou rodinou, ať už jsou to děti, rodiče nebo partner - v tom nejlepším případě všechno dohromady. Já čuměla doma na televizi a přemýšlela, jak ta karma spolehlivě funguje! Kdysi (při rozvodu) mi můj ex manžel řekl, že zůstanu sama. To mi poslední dobou znělo každou neděli v hlavě. Snad to tak Milan nemyslel (byl to hodnej kluk a nejspíš stále je), ale tenkrát to řekl tak od srdce, až to zamrazilo. Vím, ublížila jsem mu, ale na druhou stranu, kdybych se s ním nerozvedla a neodjela do Itálie, tak by teď neměl dvě krásné děti. A tak jsem si často doma povzdechla:,,Mildo, prosím tě odvolej to!" Nesnášela jsem bejt sama. Strašně mě to ubíjelo. ,,Nemohlo by jako trest stačit to, že nemůžu mít děti?!?" Koukala jsem k obloze, ze které se snášely sněhové vločky a prosila mámu s tátou, tam nahoru, ať mi nějak pomůžou, ať se alespoň naučím žít sama, když už jsem se nemohla zamilovat tak nějak jednodušeji. Pomalu jsem se to začala učit.

Když něco opravdu chceš, celý vesmír se spojí, abys to mohl uskutečnit.Paulo Coelho

Mám ráda citáty a moudra, tak nějak mi pomáhají, když nevím kudy kam, ať už v lásce, v samotě nebo v životě. Věřím, že fungujou a většinou sedí na ten den, kdy si to přečtu.

Většinu zimních nedělí jsem trávila úklidem a koukáním na televizi. ,,Až začne jaro, budu chodit na procházky a na brusle." Uklidňovala jsem se. A mezi tím jsem koukala na Facebook, jak tam lidi dávají fotky z výletů, z hor, z pouti a tiše jim záviděla. Jak já bych zase zašla na Matějskou! Týden na to, v tu nejmrazivější neděli, vymysleli si kamarádi mého švagra (teď už i moji kamarádi) procházku na Pražský hrad a Nový svět (kde jsem já, ač Pražanda nikdy nebyla). Nakonec jsme zašli i na Matějskou!

,,Lída mě pozvala na procházku Prahou, asi jsem jí sympatická." Radovala jsem se, i když bylo šest pod nulou - pocitově mínus jedenáct. ,,Jseš jí sympatická, protože tě nezná," smála se mi ta moje láska. ,,Náhodou, Lída ví o mně dost. Čte všechny moje blogy, zhltla prý mojí knížku za dva večery (jelikož je taky zrzek, tak se v té knize našla) a sleduje mé posty na Facebooku. Takže mě zná." Rozčilovala jsem se. ,,Zná, ale nežije s tebou," rejpal dál s úsměvem. On mě vůbec rád provokuje. I když nevím, něco na tom asi bude, tohle už mi říkával Maurizio. A přitom se tak snažím bejt paní úžasná, milá, dokonalá. No, asi nejsem. ,,Hele broučku, co si mám vzít na sebe? V čem mi to víc sluší?" Střídám džíny, svetry ... . ,,Nejvíc ti to sluší, když mlčíš."

Tak ... a jsem doma. Moje mluvení těm chlapům vadí! Ale to zůstanu asi fakt sama, vždyť už moje ,,tchyně" z Kalábrie říkávala, že mám pusu jako mlejn, že se nikdy nezastaví, protože furt mluvím nebo jím. Navíc řeknu vždycky co si myslím a všechno musím hrozně rozebírat. Takže je to jasný, na starý kolena si musím zvykat žít sama, protože většina chlapů kolem padesátky už má ráda ten svůj klid a já se dýl jak jeden večer přetvařovat nevydržím.

V Itálii jsem si za ta léta zvykla na samotu denní. Partner, ať už Francesco nebo Maurizio podnikali, takže bývali v práci celé dny. Já chodila do práce jen sporadicky, tudíž jsem měla spoustu volného času. Když jsem žila s Francescem a jezdila pro něj občas jako řidič do Říma nebo do Toskánska, procházela jsem se po městech, občas zašla na pláž nebo do outletu - sama. V outletu jsem vydržela déle než na pláži. Chodila jsem třeba šest hodin a obdivovala ty věci a hlavně ty ceny. Zpočátku to nebylo lehké, sama v cizí zemi a jezdit pracovně pár stovek kilometrů od místa, kde jsem žila s partnerem. Od dětství jsem byla zvyklá mít někoho, kdo mi stál furt u zadku. Ať už rodiče, bez nich jsem nikam jezdit nechtěla (pionýrské tábory jsem probrečela, školy v přírodě přežívala) nebo partner, na kterého jsem se mohla spolehnout (nejsem dobrodruh, sama jsem nikdy nikam daleko nejela). Prostě to byla pro mne novinka, se kterou jsem zpočátku bojovala. Strach, že se rozbije auto, telefon, že mě někdo někam zatáhne - unese. Já vím, jsem posera, ale i v Praze v noci chodím středem silnice a ne kolem vchodů (od té doby, co kamarádku zatáhly za vchodové dveře a chtěli ji znásilnit). Takže jsem si na tuhle novou zkušenost zvykala a zvykala, až jsem si zvykla. Začalo mě hrozně bavit jezdit sama a užívat si ty dny u moře, na nákupech, na procházkách starými italskými městečky - sama, s hlavou v oblacích. Často jsem se zasnila a představovala jsem si, jaké to v těch městech a úzkých uličkách bylo před léty, jaké by to bylo být Římankou a mít domeček na pláži, a protože jsem snílek, stačilo mi ke krásnému dni jedno kafe v baru, pohled na malebné kamenné městečko nebo na širé moře. To bylo příběhů. Škoda, že jsem tenkrát ještě nepsala.

Nakonec mě ty výlety do Lazia, Marche a Toskánska začaly tak bavit, že se mi po nich (když jsem změnila práci) strašně stýskalo. Večer jsem ale v Itálii přijela domů a někdo na mne čekal. Sedli jsme si ke stolu, najedli se společně a povídali si. To jsem na Itálii milovala, to jejich stravování. Dělám to i tady v Praze, když ke mně přijede přítel. Vždycky vařím a prostírám, koupím víno, zákusek, většinou zapaluji i svíčky. Užívám si to stolování ve dvou. Samotnou mě to neba, to je takový smutný. To si raději nanosím jídlo do obýváku, zapnu si nějakej českej seriál (těch jsem se od návratu z Itálie ještě nenabažila) a vpluju do děje. Ano, tady to mám naopak. Přes den jsem stále s někým (v práci nebo s kamarády), ale ty večery a ty neděle ... . Hlavně ta víkendová samota byla pro mne tvrdý oříšek.

Kamarádů mám oproti Itálii v Praze spoustu, ať už těch starých dobrých kamarádů nebo těch nových, které se mi nabalují jako cukrová vata díky country večerům. V někom jsem se za ten rok a půl sice dost spletla, protože jak říká moje dobrá kamarádka i můj přítel - jsem hrozně důvěřivá a ukecaná. Každému se otevřu jako kniha a potom se nestačím divit. Ovšem poznala jsem spoustu lidí, co mě berou takovou, jaká jsem, nevyužívají a vypadá to, že mě mají i rádi. I když, po mých zkušenostech z roku 2017 (což byl pro mne věru těžký rok), snažím se být s tím mým srdcem dokořán opatrnější.

Takže, jako jsem si zvykala a zvykala, až jsem si zvykla na denní samotu v Itálii, zvykám si teď na večerní a nedělní v Praze. Občas jsem za ty samovečery dokonce vděčná. Například, když přijdu večer utahaná z práce, nemusím nic dělat, jen si dát sprchu a lehnout na gauč. Třeba si na to časem zvyknu, jako na to moje samocestování po Itálii a bude mi to jednou chybět. Jednou, až zase budu s někým bydlet.

,,Jak to jde, v Praze?" Ptá se mě nejedna kamarádka. ,,No, v Praze by to šlo super. Mám díky rodičům vlastní byt, takže už nemusím poslouchat partnera, jak mi říká, ať si zabalím kufříček a vypadnu (jestli se mi něco nelíbí). Mám práci, která mě baví a zaplatí složenky, takže se nemusím nikomu zpovídat, kde a za co jsem utratila peníze. A i když to není na nějaké vyskakování (auto, drahá dovolená a ani drahé věci - ať už do bytu nebo na sebe jako v Itálii), tak jsem spokojená s tím co mám. A hlavně už nejsem (po dvanácti letech) na nikom finančně závislá, což je opravdu uvolňující pocit. Pracuju v malém italském obchůdku, i když bych určitě sehnala práci, kde bych brala o pár tisíc víc (teď je Praha plná inzerátů s nabídkou pracovních míst, což je oproti Itálii malej zázrak), ale přiznávám se bez mučení - jsem tak trochu Italka a nechci chodit z práce vorvaná jak borůvčí, naprdnutá a s křečákama. Raději budu mít o pár tisíc míň, ale budu si život užívat a v práci se usmívat."

Občas je to boj, ale kdo nějakej ten svůj boj nebojuje nebo nebojoval? Všechno má své pro a proti a my musíme každý den v tom našem životě hledat to své PRO! Někdo mi možná nebude věřit, ale na otázku: ,,Vrátila bys to, kdybys mohla? Vrátila by jsi se do Itálie?" Odpovídám stále bez rozmyšlení NE! I když, dnes po zkušenostech, už NIKDY neřeknu nikdy! Taky jsem před pár lety říkávala, že bych se nikdy z Itálie nechtěla vrátit do Čech, že bych nikdy nejezdila do práce v pět ráno, a že bych nikdy nechodila se ženatým chlapem. Jenže dnes už vím, že občas člověk míní a život mění. A ať se můj rozum snaží jak chce, má to marný. Srdci prostě neporučí.

Někde jsem četla krásnou větu: Jestli se jednoho dne zamiluješ, neříkej - já nepodlehnu šílenství milenců. Podlehneš!!!

Nedávno mi volal můj dávný kamarád a omlouval se mi za to, co mi řekl před rokem a půl. Tenkrát se smál tomu jak jsem se zamilovala a zblbla, že se chováme jako puberťáci, a že už bych v mém věku měla mít rozum. Ano, omlouval se, protože on je teď v podobné situaci jako já tenkrát a je úplně mimo. On ženatý, ona vdaná. ,,Kájo, to je tak nádhernej pocit, já myslel, že už to nikdy nezažiju. Je to, jako když lítáš, celej den se usmívám, těším se na každou její zprávu a co teprve na ty naše tajné schůzky." Smála jsem se. Přesně jsem věděla, jak se cítí. Ano, je to úžasný pocit. Proto se toho tak držím. I když je to těžké. Protože pro mne je po zdraví láska to nejdůležitější v životě!

A to mě přivádí k dalšímu citátu: Nehledej snadnou cestu životem. Většina cest, co za něco stojí, totiž často není snadná.

Když se na to kouknu zpětně, i v tom neotěhotnění jsem si našla to malé PRO. Měla jsem vlastně štěstí v neštěstí. Kolem sedmadvaceti mi začaly tikat biologické hodiny a já se pokoušela s manželem o miminko. Většina mých kamarádek začínala také přemýšlet o rodině a některá dokonce, aniž by to chtěla, otěhotněla. Mně se to během pěti let nepovedlo, jim ano. Tudíž všude kolem samá miminka a kočárky. V tu dobu jsem se zamilovala a odstěhovala do Itálie (né kvůli neplodnosti, tenkrát jsem to ještě moc neřešila). V Itálii mé vrstevnice a kamarádky neměly na děti ani pomyšlení. Tam se kolem třiceti teprve osamostatňuje od rodičů. Málo lidí věřilo tomu, že už jsem od dvaceti let bydlela sama, že je to v Čechách normální. Po dvanácti letech začaly i mé italské kamarádky rodit děti a já ... já se zrovna v tu dobu zase zamilovala a vrátila se do Prahy. Tady moje kamarádky mají už velké děti, takže jsem se tak nějak tomu kamarádskému baby bum pěkně vyhla, a tudíž to moji psychiku moc nezatížilo (jako psychiku pár mých kamarádek, kterým se taky nedařilo otěhotnět). A třeba za to jsem osudu strašně vděčná!

Každý máme své problémy a co slyším kolikrát od holek, které mají doma děti i partnera, tak i ony občas bulí do polštáře. Důležité je, aby jsme zbytek dne prožili s úsměvem, který jde ze srdce. Je spousta lidí, co nebrečí, ale celý den se tváří jako trpaslík Bručoun, který má proti všemu připomínky. Podle mne je lepší projevovat emoce, rozčílit se, vybrečet se, vyplavit ten smutek z těla a zbytek dne si užít naplno, s úsměvem a hlavně s pocitem míru v duši. Možná to zní jako klišé, ale já to tak cítím. Chci vidět krásy všedních dní, i když si v tom dni dvakrát zabulím (protože mě něco nebo někdo rozhodí). Chci milovat celým srdcem, i když je ta láska komplikovaná a těžká. Ale být zamilovanej je tak krásný! A chci stále vidět v lidech to dobré (i když jsem se párkrát spálila), protože nikdo nejsme dokonalý.

Teď už jen prosím, ať mi hlavně zůstane ten optimismus, který mi pomáhá v ,,deštivých dnech" ... stejně, jako tyhle citáty a moudra o životě:

Měj rád druhé takové, jací jsou. Pokud nechceš neustále trpět a být zklamaný,
nezbývá ti, než je přijmout druhé takové, jací jsou.
Jsou prostě takoví a ty jsi makový – na tom není nic špatného.
Každý zde prožívá svůj život a žije podle svých představ.
Ze svého úhlu pohledu každý z nás dělá jen to nejlepší, co v danou chvíli dovede.
Zamysli se nad tím.
Každý z nás měl jiné dětství, jiné rodiče, jiné zkušenosti a má i jiné vlastnosti.
Život pro každého z nás píše jiný osobní příběh.
Nemůže se každý chovat podle toho, jak ty vyžaduješ.
To by nebyl Vesmír tak rozmanitý a nepředvídatelný, ale monotónní a nudný.
Pokud máš možnost, vybírej si, s kým budeš trávit svůj volný čas.
Zvol si šťastné, radostné a podporující lidi.
Vyhledávej jejich společnost a sdílej s nimi své osobní štěstí.
A pokud to nejde a ty se musíš potkávat i s těmi, kteří ti „nevoní“,
ber je takové, jací jsou.
Přijmi je a nelam si s nimi hlavu.
Nech je vymluvit a nereaguj na každou pitomost, s kterou tě chtějí dostat.
Pokud mají problém, je to jejich problém, tak jim ho nechej.
Oni tě vlastně učí milovat a více respektovat sama sebe.
Raději jim poděkuj, že jsi je potkal.
Aspoň víš, jaký být nechceš.

~ Karel Spilko

Autor: Karla Šimonovská - Slezáková | neděle 8.4.2018 21:07 | karma článku: 31.99 | přečteno: 1600x

Další články blogera

Karla Šimonovská - Slezáková

Nekritizuj

,,Ten umí to a ten zas tohle a všichni dohromady uděláme moc," zpívá se v jedné slavné veselohře, kterou všichni znají, ale mnozí by si ji měli pouštět každé ráno při probuzení. Pak by se možná chovali k druhým jinak.

20.2.2024 v 19:51 | Karma článku: 37.13 | Přečteno: 3036 | Diskuse

Karla Šimonovská - Slezáková

Padesátiletá Pipina

,,Ty jsi exhibicionista?" Zeptala se jedna žena mého přítele, když jsme se včera sešli před základní školou.

11.2.2024 v 20:44 | Karma článku: 33.63 | Přečteno: 1581 | Diskuse

Karla Šimonovská - Slezáková

Když Husák visel nad katedrou

Už spoustu let jsem měla jedno přání, které jsem si chtěla splnit. Nečekejte ale nějaké touhy po dalekých cestách nebo po vilce za Prahou - kdo by jí uklízel ;)

22.10.2023 v 22:36 | Karma článku: 35.82 | Přečteno: 4182 | Diskuse

Karla Šimonovská - Slezáková

Nenechám se vyhazovat!

Pokud vás někdy někdo odněkud vyhazoval (mně se to stalo už několikrát), znáte ten slastný pocit, když jste ve SVÉM.

4.9.2023 v 6:33 | Karma článku: 41.17 | Přečteno: 8831 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Tereza Ledecká

I duše mohou plakat

Někdy potkáte někoho, bez koho už nedokážete žít..., a tak, když vás osud rozdělí a pak následně zase spojí, neváháte ani chviličku... Pro Marušku...

29.3.2024 v 11:16 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 58 |

Tereza Ledecká

IQ tykve ?

Jednou v Básnících se Štěpán Šafránek zeptal pana profesora, "Jak člověk pozná, že je blb?" Pamatujete, co mu na to odpověděl? "Chytrej člověk to nepozná nikdy, a blbci je to jedno!" Tak vám přeju, ať nikdy nedojdete poznání...

28.3.2024 v 14:15 | Karma článku: 13.65 | Přečteno: 244 |

Lucie Svobodová

Magor

Přátelé, širší rodina - každý reagoval na mé členství odlišně. Někteří na mě neustále křičeli, že jsem magor. Jiní si to pravděpodobně také mysleli, ale rozhodli se nechat si to pro sebe.

28.3.2024 v 8:59 | Karma článku: 13.69 | Přečteno: 1497 | Diskuse

Vlastík Fürst

Pravopis máš hrozný, ale piš dál!

Jaké máte vzpomínky na svá školní léta? Měli jste také svého oblíbeného učitele - učitelku? Nebo jste dokonce byli platonicky zamilovaní do vaší kantorky - kantora?

27.3.2024 v 14:30 | Karma článku: 22.66 | Přečteno: 474 | Diskuse

Tereza Ledecká

Sněžkolezkyně

My Češi jsme pověstní svými nákupními výpravami do Polska, ale věřte, že na dně Lomniczky nic nekoupíte, a ještě za to draze zaplatíte

20.3.2024 v 23:29 | Karma článku: 10.93 | Přečteno: 297 |
VIP
Počet článků 264 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 3464

Pražanda, která žila 12 let ve střední Itálii, ráda na ni vzpomíná, ale ještě raději vzpomíná na osmdesátá léta v Československu.

Co mě baví? Žít, snít a vzpomínat :) 

Má kniha Zrzavé dětství v socialismu.... jestli se chcete vrátil v čase......, tak tady!

 

Zrzavé dětství v socialismu

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...