Italský night club není český bordel aneb Italští úředníci jsou pitomci

Před 13 lety, 7.3.2005 jsem začala žít v Itálii. Já už úplně zapomněla datum toho velkého stěhování. Když si vzpomenu na ty začátky ... nebylo to lehké. Hlavně na úřadech na mne dlouho koukali, jako na holku ,,z východu." 

Začalo jaro - v Itálii a Facebook je plný fotografií sluníčka, moře a nedělních obědů v přímořských restauracích, od mých italských kamarádek. Mňam, ty mořské plody bych si fakt dala, ale né ty vyschlé nebo předražené mušle, co koupíte tady v Praze. L´impepata di cozze (mé nejoblíbenější slávky na pepři), spaghetti allo scoglio (špagety s mořskými plody) nebo jenom obyčejné špagety s mušlema a k tomu skleničku dobrého suchého bílého vína ... hmmm. Koukám na ty fotografie a občas si pomyslím, že mi to italské sluníčko fakt chybí. A nejen sluníčko. Schází mi tady i ty dobré ryby a mořské plody, voňavé ovoce a chutná šťavnatá zelenina. To, co člověka dobíjí energií. Jenže ... italské sluníčko, moře, jídlo, víno, to všechno je relax. Taková ta La dolce vita. Ovšem školství, zdravotnictví a hlavně úřady, to už není sladký život, ale hořkokyselý adrenalin. O zdravotnictví jsem psala, o školství psát nemůžu, takže pojďme na italské úřady a začněme třeba tím, že mi do všech papírů psali stále Československo!

Starší Italové nás budou mít asi do smrti jako Čechoslováky a fakt těžko se jim to vysvětluje. No, když dodnes občas vyjde i v novinách že ... ,,z Československa," tak se není čemu divit. Nejvíc mě ovšem štvalo, když se mě někdo zeptal, jestli tedy v tom Česku, když ne v Československu, opravdu rádi pijeme tu vodku a píšeme tím divným písmem. Ještě teď to ve mně vře, když si vzpomenu, kolikrát nás hodili k Rusům. A to jsem si myslela, že alespoň na úřadech jsou inteligentní lidi. Omyl. Itálie a úřady, to je protekce a známej známého (dost debilů za přepážkou). Takový úřad v Massa Martaně, kde si ještě před třinácti lety mysleli, že nejsme v EU, a že Praha, to známé a krásné město určitě není v tom chudém Československu. Marně jsem jim vysvětlovala, že jsme se se Slovenskem rozdělili před x lety a už rok jsme v té Evropské unii taky.

Před víc jak deseti lety začínali mladí Italové poznávat Prahu (školní výlety), vyprávěli o tom doma rodičům, ukazovali jim fotografie a videa, a ti šedesátníci nevěděli, kam tu Prahu zařadit. Přece není možné, aby tak krásné město bylo na tom chudém východě. Do Prahy se v té době začali také sjíždět Italové kvůli bordelům. Vždyť v Itálii je prostituce zakázaná, i když cesta do Říma je plná lehkých holek v mini kalhotkách na vysokých jehlách, ať je třicet nad nulou nebo pět pod. ,,Vždyť musej mít ty prdele mražený," nevěřícně jsem čuměla z okýnka, když jsem v zimě projížděla Římem. Lépe na tom byly prostitutky v obytných vozech (camper), které stály u silnic mezi menšími městy. Třeba mezi Todi a Orvietem, to byl ráj camperů. A v každém z nich jedna postarší macatá paní nebo černoška. Sem chodívali ti starší a chudší. Každej Ital přece musí souložit. A když ho nikdo nechce, když je buď dost ošklivej, kapku neschopnej, lehce zanedbanej (na italských vesnicích jich je dost) nebo mírně retardovanej, odveze ho jeho kamarád (známej, příbuznej) do camperu a za půl hodinky se pro něj vrátí. To by jste nevěřili, co se doslechnete od chlapů v autoservisu. 

A třetí možnost italské prostituce jsou malé byty v přímořských městech a nejen. Vezměte si do ruky noviny, třeba městečka Marcelli a na zadních stránkách najdete stovku inzerátů na hezké chvilky. Hlavně, že je prostituce v Itálii zakázaná! Naoko! ,,A proč ty inzeráty nekontroluje policie?" Ptala jsem se první rok známých u moře, když jsem se dozvěděla o přísném zákazu prostituce a viděla jsem tu zadní stránku novin. ,,Policie to kontroluje, musí. Ale místo pokuty a dlouhého papírování si nechá udělat službu zdarma." Vysvětloval mi Raul. ,,To ještě poznáš tu pravou Itálii, až tu budeš pár let. Policie třeba neplatí v kinech, v restauracích, každý podnikatel si ty své policisty z toho svého okrsku předchází, aby u nich měl očko." Raul měl pravdu, po dvanácti letech v Itálii (střední a jižní) tohle můžu potvrdit. Nechci házet všechny do jednoho pytle, ale většinou to tak chodí. Když podnikáš, potřebuješ mít policistu jako ,,kamaráda." Proč tedy jezdí Italové ,,na východ" do bordelů, když mají prostitutky po celé Itálii? Nevím. Třeba nám to v diskuzi někdo poví. 

Většina Italek si myslela, že jsme si všechny Českoslovenky přijely přivydělat do night clubů nebo ulovit nějakého bohatého Itala. Několik desítek Češek a Slovenek se takhle do Itálie tenkrát dostalo, to ano, pár jich i znám, ale spíš to byly Bulharky, Rusky a Rumunky. Když jsem se těm mrňavejm Italkám s velkou zadnicí snažila vysvětlit, že já ani nevím, co to ten night club je, že mě dost urážejí, a že jsem pracovala v psychiatrické léčebně Bohnice, kde jsem se s mým přítelem poznala, koukali na mne ještě hůř. ,,Pracovala jako psychoterapeut," upozorňovala jsem je důrazně a několikrát. Marná snaha - malá vesnice a velké drbny. A tak jsem z toho byla zpočátku dost nešťastná a rvala se za nás Českoslovenky jak eskymáckej pes. Možná proto jsem trávila na úřadech tolik času nejen ve frontách, ale i u přepážky. Vysvětlovala jsem jim, jak jsem se seznámila s Francescem, že mám v Praze svůj vlastní byt, a že opravdu Česká republika nestrádá v ničem. ,,Negramoti, oni si snad myslej, že v Praze žereme kořínky," rozčilovala jsem se vždycky po návštěvě úřadů. Ale pošlete je do patřičných míst, když váš partner má v tom maloměstě autodopravu, pneuservis a autobazar (každej klient dobrej, i ten nejdebilnější). A tak jsem se usmívala a vysvětlovala a vysvětlovala a vysvětlovala. Tenkrát jsem ještě nepracovala, tudíž jsem na to měla i dost času. Alespoň jsem si procvičovala italštinu. To by jste koukali, jak se Italka snaží rukama-nohama naučit Češku italsky, když se chce něco dozvědět. A já se snažila mluvit a mluvit, protože jsem věděla, že nejsem studijní typ a jinak než konverzací se italský jazyk nenaučím. Jedno slovo, které jsem nevěděla, okecala jsem ho deseti jinými, než to ta navoněná úřednice pochopila. A když řeknu navoněná, tak to znamená, že se vedle ní nedalo dýchat (ač měla na sobě drahý parfém). Italky asi neznají pořekadlo, že méně je někdy více! Moje bývalá švagrová z Kalábrie tohle pořekadlo také neznala a u oběda vedle ní nikdo nechtěl sedět. Ten těžký, i když luxusní parfém přebil všechno kolem. A ona taková carbonara s příchutí Dioru nic moc!

,,Italský night club není český bordel," vysvětlovala mi Katka, slovenská holka z Massa Martany, která pár let v night clubech pracovala. Stejně jako její sestra Lenka. ,,Tomu nerozumím, co tam teda děláte?" Ptala jsem se nechápavě a ve svých třiceti letech jsem si připadala jako jelito. Pro mne bylo slovo night  bordel. Katka mi vysvětlovala, že je v tom veliký rozdíl a později jsem to vysvětlení slyšela ještě od čtyř dalších holek z Perugie. Probíhalo to prý takto: Chlap přijde do klubu, dá si něco k pití, vybere si nějakou holku se kterou si patnáct minut povídá, nesmí na ní ani sáhnout (čemuž teda nevěřím, zas takovou jitrnici na čele nemám), zaplatí holce drink a klubu dvacet euro. Vždycky jsem říkala, že ten chlap musí bejt úplnej debil nebo úplnej chudák, když si jde popovídat do drahého ,,baru" s drahou holkou. Nevěřila jsem tomu, že se tam nic jiného neděje. Pak jsem se od jednoho známého (který u nás ve firmě pracoval jako řidič autobusu) dozvěděla, že on tam chodí odreagovat se, vypovídat se, vypnout. Prý ho těch padesát euro nezabije a tam se cítí dobře, uvolněně a může říct všechno. ,,No to můžeš jít do kostela ke zpovědi. Tam taky můžeš říct všechno a nikdo se nic nedozví. Navíc jeptišky jsou pěkný holky a budeš to mít levnější. Pro klid duše hodíš pět euro do kasičky." Nechápala jsem. Přišlo mi to úplně stupidní platit za patnáct minut dvacet euro, když si nemůžeš ani sáhnout. Ale pak jsem v Massa Martaně zahlédla manžela jedné mé známé, takového čilého sedmdesátníka, jak sedí v autě pod naším domem (žila jsem v hradbách města). Copak tu asi dědoušek dělá, vždyť žije v Todi a restauraci mají u dálnice. Když jsem nastupovala do mého auta, že pojedu směr Terni, všimla jsem si, jak k dědulovi nastoupila mladá prsatá holka. Asi vnučka, pomyslela jsem si. Ale jen co vyjeli za město, začali se v tom autě líbat. To byl hnus velebnosti. Já jela v koloně za nima, takže jsem to měla z první ruky chtě-nechtě. Později jsem se dozvěděla, že ta prsatá holka je Bulharka (jedna z deseti), žijící v centru Massa Martany a pracující v nightu u Todi. Dobře tedy, italský night club není český bordel ... bodrel začíná až za zdí clubů a za zdí města, v malých Ford-kách na polních cestách. Jdu blejt velebnosti.

Ale  nejen v malém městečku jste na úřadech přicházeli o čas a hlavně o nervy. Na registru vozidel v Perugii, kam jsem jezdívala pracovně,  poseděla jsem si vždy několik hodin, i když v čekárně bylo jen pár lidí. Pokud totiž čekárna praskala ve švech, otevřeli všechny tři až čtyři přepážky. Když bylo v čekárně lidí jen pár, tři úředníci šli do baru na kafe nebo si skočili na nákup, popřípadě na oběd. ,,Vem si číslo a pojď na kafe," přišla mi sms od jednoho úředníka, kterého jsem znala přes mého zaměstnavatele. Vzala jsem si pořadové číslo a vyšla před úřad. ,,Hele Giorgio, máš tam dost lidí, neměl by jsi být za přepážkou? Já ti to kafe donesu." Úředníky je dobré si hýčkat, zvlášť, když jezdíte všude pozdě jako já. Nejednou jsem přijela na registr těsně před zavřením a díky Giorgiovi mi ty papíry vzali, i když jiného by poslali pryč. ,,Ne ne, já už tam makal dvě hodiny, potřebuju si odfrknout." Ale to, že za ty dvě hodiny si vyřídil několik soukromých telefonátů, pokecal s ženskejma a odepsal na několik zpráv ohledně prodeje vín (ze sklípku své manželky), to za odfrknutí nepovažoval. Nikdo si ovšem nedovolil nic říct a všichni trpělivě seděli a čekali, i když jim nervy pracovaly na plné obrátky. Italští úředníci, stejně jako italská policie, když chce a může - pomůže. Ale naopak vás taky může schválně pěkně potrápit. Tak raději každý mlčí, čeká a je milý, protože tak má naději, že na něj i úředník bude milý a pomůže jak může.

O italských úřadech by se dalo psát dlouho, protože ona třeba i italská pošta je zkouška nervů. Vždycky jsem si tam vzpomněla na poštu ve Vršovicích, kde byla fronta až ke dveřím, a pokud tam lidé stáli víc jak patnáct minut, začali se rozčilovat a dost nahlas nadávat. V Itálii nás bylo na poště šest a seděla jsem tam přes půl hodiny. Nikdo ani necek. Oni dobře vědí, proč mají na každé poště a na každém úřadě víc židlí než volného prostoru. 

A tak dnes už většina Italů chodí platit složenky a jiné věci do tabáku nebo do supermarketu, i když zaplatí o nějaké to euro víc. Italové vědí, že úřady a úředníky nezmění, i když se o to snažila i italská televize (kauzy úředníků, kteří si skočí v teplákách na úřad, píchnou si píchačku a jdou to domů dospat).

To je prostě Itálie, která v určitých věcech zůstane vždycky stejná. Někdy je sladká, někdy je hořká, ale je nádherná a svá. Proto ji tak miluju, protože vím, že toho hezkého je tam stále dost.

A o tom zase příště :)