Šťastné děti osmdesátých let aneb Kde ty loňské sněhy jsou

Dnes už mi to připadá jako jinej svět, ta doba, ve které jsem vyrůstala. Od rána do večera jsme lítali venku, klíč od bytu na krku a spousta kamarádů všude kolem. A když se rozsvítily pouliční lampy, byl čas jít domů. Krásná doba!

Několikrát týdně si tady v Praze na tu dobu vzpomenu. Něco mi padne do oka a hned jsem zase zpátky v čase. Stačí mi zahlédnout starej dřevěnej plot (jako mívala naše babička Otylka v Opavě), železné klepadlo na koberce (které bylo za socialismu u každého činžáku), paní s pletenou čepicí v autobuse (identickou, jako pletla v osmdesátých letech naše máma) nebo zmrzlé lidi v tramvaji, kteří běží rychle k sedačce, aby si alespoň na chvilku nahřáli zadnici. Už asi patnáct let jsem takovou zimu (jaká je a bude v těhle dnech) nezažila. Všichni stojíme na zastávkách jak ledové sochy s nosem klauna a nedočkavě vyhlížíme spoj. Čepici a rukavice už vyndala i mládež, která ještě nedávno chodila v roztrhaných džínách a s holejma kotníkama (tuhle módu nepochopím). Nebo ty useklé gumáky, kterých jsem na podzim viděla plný autobus. Nevěřila jsem vlastním očím. Jít centrem Prahy a vidět nafintěné holky v gumákách, to se mi chtělo trochu smát. Takhle jezdívala do práce jen teta Mařka z Piletic. Ale ta pracovala v JZD. Asi už jsem fakt stará!

Ale vraťme se do osmdesátých let, do našeho dětství a mládí, kdy ještě bývalo plno sněhu a mrazivá zima jako je teď. Tenkrát zamrzaly studánky v Prokopáku, na skalách se tvořily nádherné rampouchy a my s panem Gramanem chodívali na procházky, obdivovat to ledové království pod Dívčími hrady. I Prokopské jezírko v té době zamrzalo, ale ne tak, aby se na něm dalo bruslit (v osmdesátých letech mělo jezírko ještě přítok vody, i proto jsme se v něm v létě mohli koupat).

Bruslit jsme jezdívali na Nikolajku a občas mi postačily i velké kaluže na louce u zdravotního střediska. Vzala jsem si béžové punčocháče (dneska by se mi hodily), červené oteplovačky, bílé kožené brusle a udělala jsem si z těch pár kaluží zimák. Po mladších holkách jsem prý chtěla korunu za vstup, říkala mi nedávno Denisa. Tyhle detaily si raději nepamatuju. Netušila jsem, že jsem bývala takový vychcánek. Když mrzlo déle, což bývalo často, zamrzly i rybníky v Motole. Tam jsme jezdívali s klukama bruslit ještě raději než na Nikolajku. Jen tu zamrzlou Vltavu, kam chodíval bruslit můj táta, tu si nepamatuju a znám to jen z fotografií. Ale bývala to krása!

Vůbec mi připadá, že všechno bývalo v zimě hezčí (tady u nás v Praze). Žádná auta a smog, jen spousta dětí na saních, sníh křupající pod huculema (dnes by mi asi upadly nohy, nosit je denně) a cestička od baráku posypaná jen popelem, protože jsme v Raudnicově domě topili všichni v kamnech. Vůbec nám nevadilo, že je taková kosa, i tak jsme bývali venku do setmění. Rodiče se o nás nebáli, věděli, že se tak nějak všichni kolem známe, a že se určitě u někoho trochu ohřejeme. Nebo třeba v cukrárně, kam jsme si chodívali pro pendrek a vážený nugát. Tam to vždycky tak krásně vonělo čokoládou a čerstvě umletou kávou!

V Hlubočepích bývalo všechno. Škola (nádherná, snad ji zase otevřou celou), školka (ještě krásnější, ta funguje stále), kino, pošta (kde moje mamka dělávala vedoucí a babička doručovatelku), lékárna, obchody (masna U Liprtů, drogerie, sámoška, ovoce-zelenina), zdravotní středisko, hospody, cukrárna i kadeřnictví. Všechno to vidím do detailů. Do centra Prahy se jezdívalo sporadicky. Člověk si připadal, že bydlí na nádherné vesnici obklopené Dívčími hrady, Prokopským údolím a Barrandovskými terasami. Možná proto se říkávalo, že jedeme do Prahy a ne do centra jako dnes. Z Hlubočep tenkrát jezdíval na Smíchov jen jeden autobus po půl hodině (o víkendu po hodině). Doma jsme měli opsaný jízdní řád, abychom nemuseli mrznout na zastávce. Někdy, když se nechtělo čekat, došlo se dvě zastávky na tramvaj (dost dlouhé zastávky, dneska bych to už nešla lemra líná).

Moje mamka nebývala lenoch jako já. Chodívala pěšky od tramvaje často. A často bývala ověnčená taškama jako Ježíšek. Někdy šla i v noci, aby nemusela čekat dlouho na autobus (měla několik let vedlejšák v OD Kotva, kde počítala tržby po zavíračce). Když si na to vzpomenu, je mi jí líto ještě teď. Ta se chudák v životě fakt nadřela!

Já jsem se jako malá do centra moc nedostala. Občas do prvomájového průvodu nebo do Podolí na plavečák, častěji pak do Kotvy nebo do Máje pro boty. A to byl pro mne svátek! Nejdříve oběhat obchoďák, pak něco malého v hračkářství pro Kájinku (milovala jsem ty sady - panenka Plaváček s koupelnou nebo s kojeneckou výbavou) a nakonec do posledního patra na chlebíček a na karamelový pohár s griliášem. Vždycky jsem jezdila do centra jedině s rodiči (hlavně s mamkou). Jen jednou mě vzala do centra moje sestra Iveta. ,,Hele Kájo, moje spolužačka z gymplu má doma perská koťata. Dáme ho mámě k svátku." Vybalila na mne jedno odpoledne Iveta, která si stejně jako já přála mít nějaké to čtyřnohé zvířátko, což nám naši nikdy nedovolili. ,,Psa? Kočku? To ani náhodou. Pouští to chlupy, nanosí mi sem bordel z venku a stejně by tě to za chvilku omrzelo." Mamka rozhodla a já byla nešťastná. Skoro jako teď. Teď si ale psa nemůžu pořídit z jiného důvodu. Jsem celé dny v práci a dvanáct hodin bez vyvenčení, to bych chudáka nenechala. Znám lidi, co nechají psa zavřeného v malé místnosti klidně celý den a jedou se někam bavit. A když jim řeknete, že ten pes je chudák, ještě se urazí. Taková já naštěstí nejsem, vždyť pes je kamarád, člen rodiny a přítel.

Měla jsem Sanynku (16let), kvůli ní jsem ani nelítala na dovolené, ale jezdila autem, abych ji nemusela dávat nikomu na hlídání. Hned bych si zase takovou Sanynku vzala, jenže nejsem sobec, a tak mám jen andulku - teda dvě. Koupila jsem Rozárce Juráška, aby nebyla sama. Nikdo přece nechce být celé dny sám. Ale na mazlení andulka není a ani tenkrát nebyla.

Mít psa, to býval sen skoro každého dítěte. A když ne psa, tak alespoň kočku. Pokud jsme v dětství na ulici nějakého psa potkali, hned jsme si ho začali hladit. Kdo bydlel nejblíž, doběhl domů pro kus točeňáku, když se našlo toulavé kotě, běželi jsme zas pro trochu mléka a pro krabici od bot.

Prostě štěstí dětí osmdesátých let se jmenovalo Jonáš, Benžik, Alík, Mourek, Micka ... .

Vždycky jsem záviděla kamarádům, kteří nějaké to čtyřnohé zvířátko měli. Mně naši dovolili jen andulku. A tu jsem dostala pod stromeček dohromady s mojí sestrou Ivetou. Jo, radost jsem měla, ale pes je pes. A i když byl Ferda docela kámoš - ukecanej jako já a rozežranej taky tak (u několika školních sešitů mi sežral listy), přece jen to nebyl mazel. Prosila jsem, přemlouvala, ale naši byli nekompromisní. Psa nebo kočku do bytu? Ani náhodou!  A tak, když Iveta přišla s tímto nápadem, měla jsem v očích slzy radosti. ,,Tak jó, to je super nápad ségra, když to bude dárek, tak si to kotě máma určitě nechá." Iveta mi narazila čepici (přesně tu, co měla ta paní před pár dny v autobuse), semišové palčáky s kožíškem, vzala krabici od bot do jedné ruky, mne chytla druhou rukou a už jsme si to špacírovaly na tramvaj. Zima byla jako dneska. Maminka - Jiřinka, měla svátek patnáctého února.

V tramvaji jsme hned skočily k prázdné sedačce, abychom si zahřály ty zmrzlé prdelky. Červené a šedé laminátové sedačky byly rozpálené jako kamínka. No, teplo bývalo asi levnější, když jsme byli se Sovětským svazem na věčné časy (dnes mi v těch nových tramvajích na dřevěných sedačkách přimrzají půlky). Dojely jsme k Ivety kamarádce a vzaly si tu chlupatou kuličku. ,,S tímhle klubíčkem nás máma určitě nevyhodí," usmívala se Iveta. ,,Ivet, můžu tu krabici s koťátkem držet v tramvaji já?" Škemrala jsem. ,,To určitě. Víš, že nesmíš za jízdy koukat dolů, jinak ti bude blbě. A krabice se musí otevírat a kontrolovat, aby kotě mělo dost vzduchu i tepla." Než jsme dojely tramvají do Hlubočep, smrděla nejen krabice, kotě, ale i celá tramvaj. ,,Asi je koťátku v tramvaji blbě jako mně," povzdechla jsem si. ,,No jo, ale ty se maximálně vybliješ do pytlíku a neposereš mi kalhoty." Řekla naštvaně Iveta, která držela krabici s koťátkem na klíně. Doma jsme hned od vchodových dveří běžely do koupelny. Kotě a kalhoty do vany, krabici rychle ven do popelnice. ,,Co to tu tak smrdí holky?" Ptala se mamka, když vešla do koupelny. ,,A kde jste vůbec byly takovou dobu, vždyť už je tma!" V tom okamžiku zahlédla tu hromádku posranýho štěstí ve vaně. ,,Všechno nejlepší k svátku mami." Vyhrkla jsem rychle, aby kotě neletělo na dvůr. ,,No, tak to vám moc děkuju za takovej dáreček." Usmála se mamka a pustila se do mytí koťátka. Když jsme kotě vysušily fénem, nechtěla jsem ho dát z ruky. Bylo tak krásné, roztomilé a měkoučké. Pár dní to vypadalo, že si kočičku necháme. Jenže moje maminka byla úklidový maniak. Jak se kočka vykakala tam kam neměla - letěla. Neboli ... šla zpátky k mamince, k té své. V den, co ji Iveta musela odvést, nenáviděla jsem celý svět. Vidím to, jako by to bylo včera. Zavřela jsem se do koupelny a na hraně vany jsem brečela a brečela a brečela. Pak jsem si vzala pohled (přání s mrkací panenkou) a vypsala jsem se z toho, jak jsem smutná, jak je to nespravedlivé a jak mojí mamku nesnáším. Možná proto, když jsem ve dvaceti začala bydlet sama, pořídila jsem si snad všechna zvířata (kočku, psa, činčilu, králíčka, želvu, andulky, korelu, senegalského papouška). Jen rybičky, ty jsem nikdy neměla, ty jsou na můj vkus málo ukecaný.

A po letech, což by mě nikdy nenapadlo, zase se vypisuju ze smutku nebo spíše z nostalgie. Je neděle, sedím sama doma (v té zimě se mi ani nikam nechce) a vzpomínám. Andulky v kuchyni štěbetají a já koukám na fotky mamky s tátou. Kdyby tu tak ještě byli, co já bych za to dala!!!

Užívejte si rodičů, dokud je máte, i když vás někdy štvou a ,,strašně otravujou." Jednou vám budou strašně chybět, i po x letech, až odejdou.