Dva si musí vonět aneb Láska z internetu

Miluju romantiku, jsem věčný snílek a optimista. Ale život není jen procházka růžovým sadem. Poslední dobou od něj dostávám i já lekci. Jo karma, před tou člověk neuteče! 

Snažím se co to jde, vidět ve všem to dobré, uchovávat si vzpomínky jen na to hezké a to špatné rychle vymazat z hlavy. Bojuju někdy i sama se sebou, abych byla stále optimista, i když schytám týden co týden nějakou tu ,,facku." 

Spousta lidí před problémy všedních dní utíká do příběhů v knížkách. Začte se, zasní se a je jim hned fajn. Já mám ten problém, že nečtu. Prostě mi to nějak nejde, nebaví mě to, nedonutím se. I když mi ségra a synovec kupují každý rok novou knížku, která by mě i bavila - leží mi v knihovně neotevřená. Jsem divná, jsem blbka, jsem líná, říkejte tomu jak chcete ... já se číst nedokopu.

Ale co mě baví je psaní, takže před smutkem utíkám do mých písmenek. Většinou píšu to, co jsem prožila nebo co zrovna prožívám.

Jenže vzpomínky co se lidem i mně líbí, vzpomínky na osmdesátá léta a na naše dětství nejsou nekonečné (už jsem skoro všechno napsala do mé knížky) a nechci se opakovat. A to, co prožívám teď, to jsou buď běžné věci, o kterých nechci psát (byla by to nuda) nebo hodně soukromé věci, o kterých nemůžu psát (byl by to průser) a vymyšlené příběhy neumím psát (byla by to ostuda). 

A tak jsem se rozhodla, že budu psát příběhy lidí, co znám. Opravdové příběhy z běžného života, do kterých se nějakým způsobem prolnul i život můj.

Kristýna se narodila v Praze, ale už několik let žila v poklidném městečku jižní Francie. Byla tam šťastná. Krásná krajina, dobré jídlo i víno, fajn lidi. Do Prahy ji to však neustále táhlo - hlavně její rodina a kamarádi. A tak několikrát ročně sedla do letadla, ač se strašně bála létat, protože touha po rodné zemi byla silnější než strach. A to netušila, že tentokrát zažije touhu nespočetně krát silnější!

Měsíc před odletem si začala na Facebooku dopisovat s Matějem (kamarádem společného kamaráda), kterého zahlédla na jednom videu. Hned jak Matěje uviděla, cítila zvláštní pocit. Ten kluk ji něčím přitahoval. Napsala mu tedy nevinnou zprávu - pozdrav. Začali si dopisovat, po pár dnech telefonovat a po týdnu už seděli čtyři hodiny u počítače na Skype. Povídali si o radostech i starostech, smáli se i hádali a ta jiskra, co mezi nimi přeskočila, měnila se každým dnem ve větší a větší plamen. Když se viděli na monitoru, nemohli se od sebe odtrhnout. Protelefonovali hodiny, psali si celé dny zprávy a strašně se těšili, až se uvidí. Každý den si oba promítali v hlavě, jaké to bude, až se potkají. Tisíce různých scénářů, které vždy končili stejně - jeden v náručí toho druhého. 

A i tohle spolu probírali po telefonu. Žádný stud, žádné tajnosti - na to už se v tomhle věku nehraje. Bylo jim oboum přes čtyřicet, ale spolu se cítili jako puberťáci. ,,Matěji, a co když se uvidíme a nebudeme si vonět?" ,,Tak to bude jedině dobře Kristýnko, protože už teď se bojím toho, že mi zlomíš srdce a odjedeš do Francie." 

Oba se strašně těšili, oba se strašně báli. Na jednu stranu doufali, že až se k sobě přitisknou, tak už se nepustí, na druhou stranu se báli, co bude dál - vždyť oba žijí x let ve vztahu (on má s manželkou dokonce dvě dcery a jednoho syna), i když ve vztahu, který už několik let nefunguje tak jak by měl.

Nastal den D - první setkání. 

Večeře se společnými kamarády byla hned ten den, co Kristýna přiletěla. Z letiště rychle domů, rychlá sprcha a honem do restaurace. Ještě před vchodem byla v pohodě, vždyť jde na večeři s kamarády, ne na rande s Matějem. 

Netušila, že jak vejde dovnitř, neuslyší hlučnou hospodu, ale jen svoje srdce, které bilo jako na poplach. Hned jak vešla, tak viděla jen jeho. Nohy se jí klepaly, ruce potily a ona z něj nemohla spustit oči. Naštěstí ji z toho tranzu probrali dlouholetí kamarádi, kteří ji začali zdravit a objímat. Pak jen tak letmo pozdravila Matěje a on se usmál. Nikdo nevěděl, že oni dva se znají. 

Všichni se celý večer skvěle bavili, ale Kristýna se nemohla dočkat toho, až s Matějem bude sama a konečně zjistí, zda ji voní nebo ne. Na jednu stranu by bylo lepší, kdyby jí nevoněl. Tím by se to celé vyřešilo a ona by měla skvělého kamaráda, který ji přitahoval jen na internetu. Netrápila by se tím, co bude dál. Veliký stůl se spoustou starých přátel jim nedovoloval prohodit ani pár slov. Jen občasný úsměv a nenápadný celovečerní oční kontakt. Domluvili se, že se po večeři setkají u metra, kde ji Matěj nabere autem a doprovodí domů. ,,Mám vybitý mobil, volala mu ještě rychle z toalety, aby to nikdo nevěděl. Tak za půl hodiny na Dejvický!"

Když nastoupila k němu do auta, nestačila mu dát ani pusu na tvář. Hned se rozjel. I on byl nervózní. Oba se na sebe usmívali jako sluníčka a celou cestu se snažili bavit jako kamarádi. Její scénáře, které si promítala v hlavě ve Francii před spaním byly trochu jiné, ale i tak se cítila šťastná a on se jí zdál ještě krásnější než na fotkách a na Skypu. Ty jeho oči, ten jeho úsměv - i tady cítila, jak se neuvěřitelně přitahují. 

Když zastavil před jejím domem, mlčeli. Jen na sebe koukali a usmívali se. ,,Musím vystoupit a protáhnout si nohy, celý večer sedíme," přerušil Matěj to zvláštní, ale krásné ticho, ze kterého se Kristýně motala hlava. Stačilo ji být v jeho blízkosti, bez doteku na něj koukat, mlčet a stejně cítila neuvěřitelné vzrušení. Vystoupili. Matěj se protáhl a řekl: ,,Zůstaň raději na druhé straně auta, bude to tak jistější. Už teď vím, že mi budeš vonět." Kristýna obešla auto, stoupla si vedle něj a pomalu přiblížila svou hlavu k jeho krku. Voněl! 

Říká se, že člověk může být sebehezčí a maximálně sexy, ale pokud nám jeho kůže nevoní ....... . 

Kristýna tohle nikdy nezažila, nikdy se s nikým přes internet neseznámila. Vždycky, když poznala nějakého svého ex přítele, nejdříve se poznali osobně a potom si začali psát, volat, scházet se. S Matějem to bylo naopak. Stáli vedle sebe, hluboce dýchali, a pak se konečně obejmuli. Drželi se dlouho, a tak silně, jak nejvíc to šlo. Bylo jim krásně. ,,Na tohle jsem čekala tři týdny, tohle jsem si promítala v hlavě před spaním. Konečně." Vzdychla Kristýna. ,,Sedneme si raději zas do auta, aby tě neviděli z okna sousedi," zašeptal Matěj.

I v autě se objímali a občas si dali letmý polibek na tvář, na krk, na rameno. Pak se na sebe zadívali: ,,Můžu ti dát pusu?" Zeptal se šeptem Matěj. Ona kývla. Lehký polibek ji připomínal cukrovou vatu, kterou tak miluje. Byl měkký, sladký, voňavý a zanechal na jejích rtech vlhkost.

,,Nechceš jít na chvilku k nám? Rodiče mám na chatě." Kristýna věděla, že není čas ztrácet čas. Je v Praze jen na tři týdny, pak se vrací do Provence za svým přítelem, se kterým má po letech vztah spíše kamarádský. A ona, ve svých čtyřiceti letech, chtěla ještě zažít vzrušení, vášnivé líbání a hlavně dlouhé milování. 

,,Rád, taky jsem doma sám, ale nejdřív musím zajet domů vyvenčit psa. Tak za hodinu jo?" Usmál se, políbil ji na nos, doprovodil ke dveřím a odjel.

To, co se dělo pak bylo v obou vilkách úplně stejné. Rychlá sprcha, voňavý šampon, žiletka, deodorant a vyčistit zuby. Oba věděli co bude, oba to hrozně chtěli a oba si říkali, že první večer by neměli. Ale kdy? To, že se tak přitahují, že si tak voní, že se na sebe měsíc těšili, že jsou sami doma, a že konečně zase po letech cítí to silné vzrušení, ty motýlky v břiše a to krásné úzko na hrudi. Kdy, když ne teď. 

Matěj přijel za hodinu a půl, Kristýna už se bála, že si to rozmyslel. Udělala mu kávu, posadili se v obýváku a chvilku si povídali. Opravdu jen chvilku. Pak se strhlo něco úžasného, co ona do svých čtyřiceti let ještě nezažila a dodnes na to vzpomíná. 

Možná na to prý vzpomínají i sousedi, ale touto nocí se rozjel jejich nelehký a nekonečný příběh plný romantiky, vášně i problémů, který Kristýně převrátil život naruby. Už dva roky, týden co týden, vypráví mi pokračování u sklenky francouzského červeného vína. Její daň za to, že poslouchám. Víno už ale nevozí z Francie. Ona se kvůli tomu klukovi z internetu vrátila zpět do Čech a vyměnila voňavou levandulovou Provence za voňavého blonďáka Matěje.

Je to holka, co se řídí srdcem jako já, proto si tak rozumíme ;)

Za trochu lásky šel bych světa kraj,

šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý,

šel v ledu - ale v duši věčný máj,

šel vichřicí - však slyšel zpívat kosy,

šel pouští - a měl v srdci perly rosy.

Za trochu lásky šel bych světa kraj, jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.

Jaroslav Vrchlický:Za trochu lásky šel bych světa kraj