Po mé autogramiádě, na které mě svou návštěvou poctil i Tomáš Klus, začala jsem psát tento blog. V tu dobu se mi plnily sny. Doslova a do písmene. V tu dobu jsem věřila, že když si člověk něco z celého srdce přeje, že se to splní.
Už je to víc jak rok, co jsem si v Praze psala tento blog - do bloku. Jenže pak jsem ten blok uklidila do ,,šuplíku," protože po době splněných snů nastala doba velkých změn a starostí.
Stalo se to loni v květnu, přesně 7.5.2016. Byla jsem v Praze - po čtyřech letech. Nějak se mi do té naší stověžaté ani nechtělo, nescházela mi (zvláštní, teď mi zase neschází Itálie). Ale jelikož jsem na blogu iDnes vyhrála Skokana roku a bylo načase poznat další blogery, adminy i mého vydavatele (půl roku po vydání mé knihy Zrzavé dětství v socialismu), překonala jsem strach z létání i z atentátů a vydala se z Říma do Prahy.
Autogramiádu jsem měla v malé hospůdce u mé kamarádky Eriky. Přijela na ni moje rodina (ségra se švagrem a synovcem), vydavatel s manželkou, spolužáci a kamarádi, dokonce i má bývala sousedka z Hlubočep, které už bude devadesát let. Přijely holky, které jsem znala jen z facebookové skupiny Italky (Češky a Slovenky v Itálii), dokonce i čtenáři mých blogů. Bylo tam tolik fajn lidí, že jsem se chtěla bavit se všema, ale nevěděla jsem, s kým dřív. Kamarády jsem neviděla několik let, vydavateli jsem chtěla poděkovat u sklenky sektu za to, že do toho se mnou šel (do vydání knihy složené z blogů jedné obyčejné zrzky), čtenářům a ,,Italkám" jsem byla vděčná, že přišli (furt jsem se nemohla vzpamatovat z toho, že já - nikdo, mám autogramiádu). Cítila jsem neskutečnou radost a vděk - v tu chvilku bych se nejraději rozkrájela, abych se mohla věnovat každému jednomu z nich.
A v tom přišla do hospůdky moje kamarádka Blanka. ,,Hele Kájo, si neříkala, že tu bude i Klus." Vybalila na mne hned u líbání (z Itálie jsem si přivezla zvyk, který mám moc ráda - líbat se se známými při pozdravu na obě tváře).
,,Ty jsi zase vtipná Blani. Už léta se chystám na jeho koncert, ale pokaždé, když přiletím na pár dnů do Prahy, on hraje mimo Prahu nebo pro jistotu nehraje vůbec. Já ty jeho písničky miluju, poslouchám ho všude, doma, v autě, u moře. Jo holka, to by byl sen vidět ho. Tak si ze mne nedělej prdel."
Blanka se začala smát. ,,Já si nedělám prdel, on stojí venku před hospodou."
,,Kde?" Vytřeštila jsem oči a vystrčila hlavu ze dveří.
,,Tam, u toho sloupu, v té skupince."
Opravdu tam stál. Kousek nad hospodou, opřený o sloup.
A tak jsem šla. Nevím kde se to ve mně vzalo, ale ani na vteřinu jsem nezaváhala zda jít či nejít.
,,Tomáš?" Zeptala jsem se pro jistotu, protože měl sluneční brýle. ,,Ano," usmál se a sundal si je. Nebyla jsem jako pubertální sedmnáctka, to až později.
,,Nezlobte se že vás otravuju, ale mám tady vedle autogramiádu mé knihy a jelikož jste můj nejoblíbenější český zpěvák, moc ráda bych se s vámi vyfotila u té cedule s pozvánkou na autogramiádu. Šlo by to?"
Ani on nezaváhal. ,,No jasně, moc rád."
To už mi dřevěněly nohy.
,,Skočím si do hospody pro foťák, vydržte, hned jsem tady." Ale Tomáš šel se mnou.
Nevím, jestli ostatní byli vyvalený jako já, protože já byla v tu chvilku ,,jinde."
Vzala jsem mobil, vrazila ho někomu do ruky, ať nás rychle vyfotí, abych Tomáše nezdržovala (on byl totiž ve vedlejším domě na vernisáži).
,,Co kdybych si na to focení vzal tu vaši knihu, třeba vám to trochu pomůže s reklamou - a vlastně, můžeme si tykat ne?" Usmál se, vzal si knihu do ruky a předstíral, že v ní čte.
,,Mohla bych TI jednu dát?" To tykání mi šlo taky hned, neboť z něj vyzařovala naprostá pohoda.
,,To bych byl moc rád a s věnováním poprosím."
Chápete to. On, Tomáš Klus, prosil mě o věnování. No dobře, možná ji za rohem hodil do kontajneru, ale to je vedlejší. Já si totiž sedla ke stolu, že budu psát to věnování a on si sedl vedle mne a začal si se mnou povídat.
Začal se ptát na moji knihu, o čem je, a jak jsem se dostala k psaní. Pamatuji si přesně ten rozhovor, kdy se ptal na moje blogy, kdy mi říkal, že je naprosto normální, že jsem byla u předávání cen Blogera roku rudá, nervní a mluvila jsem jako debil. I on je prý při každém předávání nervozní.
Jediné co si nepamatuji je to mé věnování. Vím, že jsem mu napsala něco veršovaného, a že to bylo fakt dobrý. Když jsem psala x jiných věnování, většinou jsem nevěděla co napsat. Ale u něj - vymlaskla jsem to ve verších a šité jemu na míru. Byla jsem nadmíru spokojená. Sice rudá, vopocená, s dřevěnejma nohama i rukama (to písmo podle toho vypadalo), ale spokojená. Ještě chvilku seděl a povídal si i s ostatními. Potom poděkoval a odešel. Já zůstala stát jako opařená (jak řekl můj spolužák Martin - jako sedmnáctiletá puberťačka). Ale ať si myslí kdo chce co chce, mně se ten rok splnil další sen!
PS: Tomášovi se včera narodila další holčička, tak mě u té příležitosti napadlo, dopsat tento blog. Vždyť psát o tak pozitivním človíčkovi, kterému na jeho vystoupeních praskají sály ve švech a on zůstane lidský ... to je radost! Takových lidí (s plnou peněženkou, ale stále se srdcem na dlani), těch je dnes už málo. Tak ať plodí a rodí dobří dobré, ať je jich víc!
Hodně štěstí Tomáši :)
