Díky za každé dobré ráno

Říká se, že všechno, co v životě uděláš, vrátí se jako bumerang. Ať je to dobré nebo špatné. Čím déle jsem na tomto krásném světě, tím více to vidím - vnímám. Prostě co zaseješ, to také sklidíš! A pod to bych se dnes už podepsala.

Zrovna nedávno jsem nad tím přemýšlela. Hned po probuzení mě naštval někdo, na kom mi záleží. Brečela jsem do polštáře a litovala se. Pak jsem si řekla: ,,To máš za to ty blbko, že jsi před lety udělala něco podobného někomu, kdo tě měl rád. Teď alespoň vidíš, jaké je to naopak." Dala jsem si prostě takovou ,,facku," abych se probrala a nefňukala.

Vlastně se mi to stává poslední dobou často. Né že se fackuju, ale že si uvědomuju, jak se i s odstupem let všechno vrací.

Z celého dne mám nejraději rána - nový den přede mnou, vůně kávy, dobrý český koláč, švitoření mé andulky Rozárky. To všechno miluju. A když svítí sluníčko a navíc nemusím do práce, tak to je teprve krásné ráno. Káva, sprcha .... hmm, to je paráda. Pak telefonát a místo úsměvu slané kapky na tvářích. Ach ta moje láska, ta mi dává. Emoce jak na houpačce. Co na houpačce, u nás je to jak na horské dráze. Jeden den se můžeme láskou sežrat, druhý den zabít. Kdybych ten náš rok spolu sepsala, to by byl román! Válka Roseových a Láska nebeská s Hříšným tancem dohromady. Psala bych dnem i nocí, protože jsem plná emocí. Třeba jednou ....... až mě zavřou (jen nevím, jestli do basy nebo do blázince).

Každopádně si to sepisuji už teď - je to romance, červená knihovna, komedie, napětí i drama. Každý den děkuju Bohu za to, že jsem schopná měnit své emoce jak aprílové počasí, protože jinak už bych se asi houpala na nejbližší větvi (psáno s nadsázkou, aby na nás někdo nevolal Chocholouška).

Prostě se nenudíme. 

Střelec jako já tohle asi potřebuje. Nuda a stereotyp mě ubíjí. A já vlastně lunaparky miluju. Důležité je, vidět všechno z té lepší stránky - jsem věčnej optimista.

Teď zpět k tomu ránu.

Naštěstí se jako bumerang vrací i ty hezké věci. A někdy hned vzápětí, což se mi stalo o pár hodin později.

Opláchla jsem ledovou vodou ten můj ubulenej ksicht a namalovala si obličej, abych nevypadala jako ropucha, a že vyběhnu koupit si nějaký dortík ke kávě, ať si to sobotní ráno zpříjemním.

Důležité je, umět se radovat z maličkostí - hlavně tehdy, když vás někdo nasere.

Zastavila jsem se v hračkářství, které tu na Moskevské ulici jako jeden z mála obchůdků zůstalo. Bylo tu před třiadvaceti lety, když jsem se z Hlubočep stěhovala do Vršovic a je tu stále. Mám ráda staré obchůdky. Asi je to tím, že miluju retro a vzpomínky.

,,Dobrý den, potřebovala bych dárek pro ročního chlapečka, poradíte mi?" Když se paní prodavačka otočila, vrátila jsem se o dvacet let zpět." Stále stejná, stále milá, stále usměvavá - už dvacet let.

,,Vy jste tu pracovala už před lety že, vy jste furt stejná!" Vypadne ze mne bez rozmýšlení, jako ostatně skoro vždy a všude. Ale tentokrát moje nevymáchaná huba udělala radost, né problém. Probraly jsme celé Vršovice od krámků po parkovací místa, a kdyby v poledne nezavírali, tak tam stojím ještě teď. ,,Udělala jste mi velikou radost, přijďte zas a už do žádné ciziny nejezděte, vždyť doma je doma." Loučila se se mnou ve dveřích a obě jsme odcházely s úsměvem od ucha k uchu.

,,A koupím si k tomu dortu i bramborovej salát a řízek, vždyť život je tak fajn - alla faccia di chi ci vuole male" (ve volném překladu - ať si trhnou ti, co nás nemají rádi). Ještě stále mi přijde na jazyk některé italské slovo dříve než české - zvláštní.

Nakoupila jsem a vracím se domů. Ve výtahu ke mně nastoupí náctiletá holka. ,,Já se svezu s váma, jedu do šestýho." Zmáčku šestku a ta holčina se na mne podívá zvláštním pohledem.

,,Vy, vy jste tu před léty bydlela, já si vás pamatuju."

,,Ano, ale to jsi byla miminko."

,,Ne ne, já jsem ta starší, mně už je sedmnáct a přesně si vás pamatuju, vy jste Karolína že? My vás měli moc rádi, a když jste se odstěhovala, hrozně jsme to prožívali. Byla jste na nás vždycky tak hodná. To jsem ráda, že jste zase tady, tak vítejte doma."

Jen se za ní zaklaply dveře bytu, slyšela jsem až na chodbu jak kříčí: ,,Víte koho jsem potkala, tu milou Káju od vedle, ona se vrátila, to je skvělý."

To mě tak strašně potěšilo, až dojalo. Usmála jsem se - vlastně i teď se usmívám.

Tenkrát jí bylo necelých pět, její ségra v kočárku. Vůbec si nepamatuju, že bych se s nima nějak víc vídala (než občas na chodbě) a já jsem utkvěla v paměti jako hodná sousedka Kája.

Jsem ráda že jsem doma, i když je to někdy boj!

Teď se jen musím vrátit do kůže té zrzky, co se jednoho dne sebrala, odjela žít do Itálie a ničeho se nebála. Ani té velké změny, ani života v zahraničí a ani jazykové bariéry. Nebála se cestovat sama po střední Itálii, učit se nové věci a psát o sobě pro tisíce lidí. Teď jsem doma, a i když mě občas trápí samota (a to se pak lituju a fňukám), tak jsem tady míň sama než v Itálii. Mám tu ségru, synovce, švagra, lásku, dlouholeté kamarády a spoustu nových úžasných známých. Stačí zvednou zadek a dojet za nima. Jak říká ta moje láska: ,,Nefňukej králíčku, zvedni ten tvůj krásnej zadek a začni něco dělat. Třeba psát." A tak píšu (mám rozepsaných několik blogů) a u psaní je mi fakt fajn. U psaní jsem to zase já!

Dneska ráno je krásně. Ani horko, ani zima, sluníčko svítí a já, jen co jsem odemkla domovní dveře, usmála jsem se a řekla: ,,Pane Bože díky."

Děkuju za to, že můžu jít do práce, a že mám práci co mě baví (spousta lidí pracovat nemůže, ať už kvůli zdraví nebo místu kde žije). Děkuju za ségru, švagra i synovce, protože i malá fajn rodina je lepší než žádná nebo velká problémová (což vidím u kamarádů). Děkuji za byt, který mi dali rodiče, kde se cítím doma a hlavně - kam jsem se mohla vrátit (za to našim děkuji skoro každý den). Děkuji za Prahu, kde jsem se narodila, protože já tu naši stověžatou miluju čím dál víc.

Prostě a jednoduše děkuji za každé dobré ráno, kdy můžu vstát, jít, pracovat a usmívat se :)