Zlatý časy Husákových dětí (fotoblog)

10. 11. 2017 13:55:44
Ať si říká kdo chce, co chce, já bych se do osmdesátých let vrátila hned (jako dítě). Nic mi tenkrát nescházelo, a ač jsem občas dostala řádně přes ,,držku," vzpomínám na rodiče i na dětství s velkou láskou a nostalgií.

Jen ten mobil, ten bych si do té doby odnesla. Vždyť ta budka byla tak strašně nepohodlná a nehygienická.

Haló, haló, proč je koček málo ... pamatujete Macha a Šebestovou? Já si občas připadám, že pamatuju všechno - všechno to, co bylo před desítkami let. Ale co jsem měla předevčírem k večeři, to už nevím. To je stáří nebo debilita?

Taky se vám někdy stýská po dětství? Mně často. Hlavně v Itálii se mi stýskalo, až to bolelo (na hrudi). Né, neměla jsem zánět průdušek, ani jsem nebyla přehulená, fakt mě tam bolelo ze stesku, tak nějak píchalo, prostě mi bylo úzko a smutno. Tak jsem ráda, že jsem se díky mému ,,převozníkovi" vrátila domů - do Prahy. Tady se mi sice taky stýská (po našich), ale mám tu rodinu, kamarády a okolí, na které jsem byla zvyklá od malička. Můžu zajet do Hlubočep k tetě Daně (která je pro mne jako druhá máma), můžu zajít k ségře na Kulajdu (dělá vynikající, jako dělávala mamka) a můžu skáknout za Erikou do baru, na dvojku bílého a krásně si podrbat. Věřte mi, že si nejlíp pokecáte v rodném jazyce. To najdete takových výrazů a nadávek. A to úzko, to mi v Praze bývá už jen občas z toho ,,převozníka" ;)

Od té doby, co naši umřeli, vzpomínky a nostalgie se u mne množily (viz Zrzavé dětství v socialismu). Možná to bylo tím, že jsem žila tolik let mimo Českou republiku a stýskalo se mi - po všem. Po rodině, po kamarádech, po českých vánočních svátcích (Vánoce v Kalábrii, kde máte světýlky nazdobené palmy, na stromech pomeranče, moře, jasně modrou oblohu a dvacet stupňů, to pro mne nejsou Vánoce).

Tady v Praze Vánoce cítím ve vzduchu už teď. Začíná to dušičkovým chvojím, rána jsou mrazivá, výlohy začínají svítit, vzduchem se line vůně svařeného vína (u nás v krámku každý den, asi ze mne bude alkoholik) a v obchodech můžete začít nakupovat dárky i výzdobu, hlavně tu naší vánoční klasiku. Já včera koupila prskavky, purpuru a malé vánoční svíčky na stromeček (ještě nevím, kam je dám, na stromeček k papírovému řetězu rozhodně ne, ale jako vzpomínku jsem je musela koupit).

Jako vzpomínku bych koupila cokoli, co je retro. Proto nechodím do bazarů a na bleší trh. Když jsem viděla fotky na Facebooku, co se dá v dnešní době ještě sehnat - paráda! Tedy pro mne, pro normálního člověka asi ne. A tak se vyhýbám bazarům, aby můj byt za pár let nevypadal jako vetešnictví a kupuji ,,retro" jen to, co se spotřebuje (sežere). Tím uspokojím moji nostalgickou dušičku a nezaplňuji si byt ,,harampádím."

Koupila bych si klidně i kohouta, po kterém jsem toužila v dětství. Ale do toho by se mi dnes už nejspíš nevešla moje prdel-ka. Jak já jako dítě toužila po čemkoli houpacím. Ve dvaceti jsem tedy mou touhu uspokojila houpacím křeslem (které jsem idiot nechala v Itálii - po třiadvaceti letech houpání se). Škoda. Asi si zase nějaké koupím.

Ale to, co moji nostalgickou duši za posledních x let uspokojilo nejvíce, to jsem vám musela nafotit. Podívejte se, jak jsme žili, jaké to bývalo za socialismu u většiny rodin, zasněte se a zavzpomínejte na ten váš příběh. Protože tenkrát jsme měli skoro všichni skoro všechno stejné. Jen ty naše příběhy, spojené s těmito věcmi, ty byly jiné.

,,Gong oznámil sedm hodil." Ozvalo se z rádia zrovna, když jsem dojídala poslední kousek chleba s máslem a s paštikou. Dopila jsem čaj (třetí z jednoho sáčku) a podívala se na elektrický sporák, na kterém stál smaltovaný hrnec. Mamka ještě po půlnoci vařila polévku z kuřecích krků. ,,Mami, mám dát ten hrnec za okno?" Lednice byla malá, a tak se různé potraviny přes zimu uchovávaly mezi oknem nebo za ním.

Moje maminka už byla nějakou dobu v koupelně. Sundat natáčky nebo nakulmovat vlasy, pořádně zalakovat Lybarem, na obličej Dermacol, na oči Astrid. Nikdy nešla do práce neupravená. To má po ní i moje sestra Iveta. Jediné strašidlo, které ráno můžete potkat, jsem z naší rodiny já. ,,Ano Kájo a vem si v lednici svačinu, já už musím utíkat na poštu." Zakřičela mamka z koupelny, sundala si krepsilonovou zástěru, oblékla si vatelínový kabát, který si sama ušila (máma nám šila skoro všechno, třeba i zimní bundy z padáku) a utíkala na náměstíčko otevřít poštu, kde dělala léta letoucí vedoucí.

Táta to měl rychlejší, ten se oholil elektrickým holícím strojkem, do dlaní si nalil trochu Pitralonu a hurá do ateliérů Barrandov. Také chodil většinou pěšky, autobus z Hlubočep do Filmového studia Barrandov jezdil jednou za hodinu (tenkrát sídliště Barrandov teprve stavěli, tak moc lidí tím směrem nejezdilo).

Na chvilinku se ještě zastavím u nás v koupelně. Pamatuji vůni pracích prášků, které byly otevřené nad pračkou. Automatka s vypouštěním do vany - paráda (když jsem se po koupání ještě klouzalave vaně, tak mi ta ledová špinavá voda opláchla prd.l). Pamatuji vůni březového šamponu i chuť zubní pasty Tutti-Frutti (v překladu z Italštiny - všechno ovoce). Jak příznačný název, byla výborná - jedla jsem jí i bez čištění zubů. Jen, aby nás asi zmátli, psali na ni tuti fruti. Z drogerie si nemůžu na nic stěžovat, krom skládaného toaletního papíru, který jsem raději než na řiť(au), používala na kreslení. Vložky jsem v té době naštěstí ještě nepoužívala - to musel být taky masakr.

Ale zpět k tomu běžnému ránu v Hlubočepích. I moje sestra Iveta a já, vydaly jsme se pěšky do školy na Žvahov. Tenkrát bylo všechno tak nějak kousek. Hlubočepské náměstíčko mělo poštu, potraviny, drogerii s papírnictvím, ovoce-zeleninu i cukrárnu. Teď, teď už tam jsou jen hospody. Škola byla v Hlubočepích nádherná, velká, s velkým areálem (tu jsem v mé knize popsala prý přesně a dopodrobna, říkali spolužáci). Jak by také ne, vždyť na tak krásnou školu se nezapomíná.

Školu jsem měla sice krásnou, ale s žákajdou už to bylo horší. Tu a tam trojka, tu a tam poznámka, a tak jsem se musela naučit táty podpis, abych nedostávala obden vařečkou. Procházelo mi to dlouho ... výprask a domácí vězení bylo pak taky dlouhý.

Po škole jsme občas zašli do sámošky pro nějakou tu dobrotu. Milovala jsem Vitacit, Pedro, Metro, ale i malinovou šťávu. Když se do ní nastříkal sifon - kam se hrabe dnešní hospodská malinovka. A ty nákupní košíky na fotografii, tak přesně ty jsme u nás v sámošce měli.

V Hlubočepích na náměstíčku byla samoobsluha, o kousek dál (výš) na Výšince i na Žvahvě pultový prodej. Ale všude měli to stejné zboží, ty stejné ceny, jen v dole v Hlubočepích toho bývalo trochu víc.

Když jsem procházela touto retro výstavou v Tančícím domě, chtěla jsem se vyfotit u telefoní budky. Otočila jsem se na paní, co stála za mnou a poprosila ji, zda by mě necvakla. ,,Kájo, no to je náhodička." Začala mě objímat Jana, čtenářka mých blogů, která byla i na autogramiádě mé knihy a donesla mi spoustu retro dárků. Bylo to skvělé setkání - my dvě, milovnice retra a její dcera, prošly jsme pak celou výstavu společně, fotily se i tam, kde se nesmělo (taky nás pak ochranka chtěla vyvést) a nasmály jsme se jak puberťačky - u toho vzpomínání. Bylo to úžasné setkání, které skončilo přípitkem na terase Tančícího domu (viz fotoalbum Retro (fotky k blogu) na mé Fb stránce).

Ale vraťme se do sámošky, kde jsme s holkama zavzpomínaly na mléko v sáčku, které jsme skoro všichni trhali zubama (venku) nebo na džus v plechu, který jsme se taktéž venku snažili prorazit čímkoli - občas to odnesla ruka a plech zůstal neporušený. Jo, byla jsem šikula. Ale jahodovou dřeň, tu jsem zubama zdatně zvládla celou - až mi spolužačky ty moje klofáky záviděly.

V krabici od bonboniery (v té béžové s fialovým obrázkem) mívala moje babička dopisy a pohledy. A že jich tenkrát bylo! Krásně barevné, sladce popsané. Kolikrát byl takový pohled od příbuzných lepší než čokoláda. Dnes ve schránce najdeme maximálně barevné letáky. Doba se mění ... a tohle mi schází. Fialky nepamatuji, ale dvoubarevnou Bonu ... hmmm, nejlepší čokoláda (po té bublinkové z Tuzexu).Asi proto, že v té době to byla jediná dvoubarevná čokoláda. A ty pralinky? Buď jsou dneska tak hnusné nebo už máme zmlsané jazýčky. Tenkrát mi chutnaly.

Studentská pečeť, Kočičí jazýčky, Lázeňské oplatky - to jsem milovala. Zelenou krabici od lázeňských oplatek si moje maminka nechala. Léta jsme ji měli doma plnou knoflíků. Tak mě teď napadlo, kdo dneska ještě sbírá knoflíky do krabice, kdyby se náhodou hodily? Asi nikdo.

Želé, želé, želé - kousky, plátky, celé. Na želé ujíždím do dnes. A želé v hořké čokoládě, to bývalo obzvlášť dobré. Zora a malé čokoládky, Milena, krémové figurky, kdyby tu recepturu zachovali ... . Já také stále peču podle máminých receptů, a jak to Italům chutnalo.

A ze sámošky jsme běželi domů, do obýváku na televizi - černobílou. Náš obývací pokoj byl jiný, ale tapety, koberec, nábytkovou stěnu plnou serepetiček (jak já nesnášela utírání prachu) a velkou sedací soupravu (dvě křesla a gauč), to jsme měli také - jako každý obývací pokoj té doby.

Večer jsme se sešli celá rodina v křeslech u televizních novin, a pak už jsme se těšili na seriál. Takovou Sanitku, Majora Zemana nebo Nemocnici na kraji města, to jsme si nikdo nenechal ujít.

Mamka u toho občas pletla nebo háčkovala, v tom horším případě žehlila. Pamatuji si ji stále v pohybu, stále u plotny, u žehlícího prkna nebo u šicího stroje. Když si sedla do křesla jen tak, bez toho, aby něco dělala, usnula. Jak ta se holka nadřela. To já jsem oproti ní mrcha líná. Ani šít neumím, ani plést neumím. No, v dnešní době, když už nemusíte koukat do Burdy nebo Quelle na modely ze západu, když už si můžete koupit tisíce modelů od všeho oblečení, tak na co šít.

Nejvíce času jsem však trávila v dětském pokoji, který jsem měla se sestrou Ivetou. Já si hrála se žlutým nádobíčkem a s vystřihovací panenkou, kterou mi mamka koupila na náměstíčku v drogerii za to, že jsem u paní doktorky nebrečela. Vždycky mi něco malého kupovala. Za statečnost. A pokud jsem ležela doma s chřipkou, každý den donesla nějaké malé překvapení. Lízátko, banán (pokud náhodou měli, což bylo většinou jen před Vánoci), žvýkačku Sevak z drogerie nebo Bajo s nálepkou.

Hračky a stavebnice, jako třeba SEKO nebo Magickou tabulku (s tím jsem si hodně vyhrála), to jsem dostávala jen k narozeninám nebo k Vánocům a vydrželo mi to léta. Pár hraček mám dodnes.

Nej hračkou byl však oranžový kočárek a v něm panenka mimino (Gábina). Oblékala jsem jí dupačky a košilky po mně, obouvala jí mé lakované boty s kožíškem, které jsem měla, když jsem byla mimino já, dokonce jsem ji dávala látkovou plenu do igelitových zavazovacích kalhotek. Hrozně ráda jsem vozila kočárek, a už jako malá jsem se těšila, až budu jednou maminkou. Ale člověk míní a život mění. Alespoň jsem si ty miminka užila rok v Itálii (a hned dvě najednou).

Jo Itálie, tam jsem se jako malá na dovolenou nedostala. Ani k Balatonu pod stan, jako spousta rodin z Československé socialistické republiky. Naše rodina jezdila do chatiček v Samopších. Ale i tam, u řeky Sázavy, bývalo krásně (viz blog Ať byli komunisti jaký byli, rekreaci nám skvěle zařídili).

A většinu prázdnin jsem trávila v Hlubočepích. V parku jsme měli bunkry v roští, koupali jsme se v Prokopském jezírku, chodili Dalejským potokem, klouzali se po skále na Dívčích hradech nebo si jen tak hráli na dvoře mezi šňůrama s prádlem. Po moři jsem si tenkrát ani nevzdechla, jak mi bylo fajn (nebo to bylo tím, že jsem nevěděla, co to moře je). Až ve dvaceti letech (v Saint Tropez) jsem prvně ochutnala, že je opravdu slané (jako blbeček).

Byla to krásná doba - pro nás Husákovy děti. I když jsme toho moc neměly a občas jsme obdivně koukaly do plných výloh, které v té době nádherně upravovaly vyškolené aranžerky (i já na tu školu strašně chtěla jít, ale brali málo studentů a navíc ,,ze známosti"), měly jsme vlastně všechno, co jsme ke šťastnému dětství potřebovaly. No ne? ;)

Autorka všech fotografií: Karla Slezáková

Autor: Karla Šimonovská - Slezáková | pátek 10.11.2017 13:55 | karma článku: 43.40 | přečteno: 8283x

Další články blogera

Karla Šimonovská - Slezáková

Nekritizuj

,,Ten umí to a ten zas tohle a všichni dohromady uděláme moc," zpívá se v jedné slavné veselohře, kterou všichni znají, ale mnozí by si ji měli pouštět každé ráno při probuzení. Pak by se možná chovali k druhým jinak.

20.2.2024 v 19:51 | Karma článku: 37.13 | Přečteno: 3036 | Diskuse

Karla Šimonovská - Slezáková

Padesátiletá Pipina

,,Ty jsi exhibicionista?" Zeptala se jedna žena mého přítele, když jsme se včera sešli před základní školou.

11.2.2024 v 20:44 | Karma článku: 33.63 | Přečteno: 1581 | Diskuse

Karla Šimonovská - Slezáková

Když Husák visel nad katedrou

Už spoustu let jsem měla jedno přání, které jsem si chtěla splnit. Nečekejte ale nějaké touhy po dalekých cestách nebo po vilce za Prahou - kdo by jí uklízel ;)

22.10.2023 v 22:36 | Karma článku: 35.82 | Přečteno: 4182 | Diskuse

Karla Šimonovská - Slezáková

Nenechám se vyhazovat!

Pokud vás někdy někdo odněkud vyhazoval (mně se to stalo už několikrát), znáte ten slastný pocit, když jste ve SVÉM.

4.9.2023 v 6:33 | Karma článku: 41.17 | Přečteno: 8831 | Diskuse

Další články z rubriky Fotoblogy

Jaromír Šiša

Auto moto veteráni všude možně i jinde.

Třeba pod střechou velkých prostorných i malých útulných muzeí. Nebo na všech možných srazech, případně je potkáváme jen tak v prostoru. Pro svoji krásu a eleganci je obdivujeme a s úctou k těm, kteří jim vdechli nový živý život.

28.3.2024 v 10:03 | Karma článku: 16.36 | Přečteno: 294 | Diskuse

Petr Široký

Jak jsem potkal brouky (Díl LXII. - Rokycany 12 - Jaro je tu)

Broučí znalosti většiny z nás plynou z dávné četby Ferdy Mravence a občasného setkání s druhem dostatečně velkým či nápadným, aby si ho člověk povšiml – střevlík, beruška, chroust, zlatohlávek.

28.3.2024 v 8:42 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 63 | Diskuse

Martina Pazourová

Po dešti......

Nenapadá mě nic jiného, než text písně paní Judity Čeřovské.Foto Nikon D 70. Jo, a dalo to docela fušku :-)

25.3.2024 v 23:00 | Karma článku: 12.35 | Přečteno: 205 | Diskuse

Veronika Foglová

Květná neděle 2024

Uteklo to jako voda, a svatopostní doba nám vstoupila do své závěrečné fáze - Svatého týdne, po němž nadejdou Velikonoce.

24.3.2024 v 15:21 | Karma článku: 11.14 | Přečteno: 154 | Diskuse

Martina Pazourová

Střípky z bleduliště

Bledule mám doma asi tak tři. Z původních šesti, které mi přes zimu zredukoval krtek.Proto jsem byla v bledulišti na vysočině jak Alenka v říši divů. Letos už potřetí, tentokrát po vydatném týdenním dešti, kdy jsem si otestovala

22.3.2024 v 22:25 | Karma článku: 14.66 | Přečteno: 231 | Diskuse
VIP
Počet článků 264 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 3464

Pražanda, která žila 12 let ve střední Itálii, ráda na ni vzpomíná, ale ještě raději vzpomíná na osmdesátá léta v Československu.

Co mě baví? Žít, snít a vzpomínat :) 

Má kniha Zrzavé dětství v socialismu.... jestli se chcete vrátil v čase......, tak tady!

 

Zrzavé dětství v socialismu

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...