Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Už to bude rok .......

31. 05. 2017 11:04:23
Je to zvláštní pocit, když začnu vzpomínat na Itálii. Vidím přesně každý ,,kámen." Každý obchod, všechny ty ulice i restaurace, každý detail v ,,mém" bytě a někdy slyším i ty cikády, co mi koncertovaly celé léto pod okny.

Itálie je krásná, ale nebyla jsem tam doma.

Už to bude rok, co jsem zjistila, že Praha je můj domov, a že patřím sem, ač jsem mentalitou napůl Italka. Zrovna dnes na mne ve vzpomínkách na Facebooku vyskočil můj blog Srdce na dvě půlky aneb Tak já teda nevím.

Tehdy jsem ještě nevěděla a trápila se. Ale teď - po roce, teď už vím (trápí mě sice zase jiné věci, ale kdo nemá nějaké to trápeníčko).

Vím, že jsem udělala dobře, protože v Itálii mi Praha občas scházela, ale v Praze mi Itálie neschází. V Itálii jsem si volala s kamarády z Prahy, ale s kamarády z Itálie si nevolám (kromě Simony). Špagety mi nechybí, ale ty české prasárny, ty mi chyběly dost (myslím tím jídlo ... třeba chlebíčky a dortíčky).

Jen ten čas, ten tu utíká nějak hrozně rychle. Zima byla tak rychlá, že mi připadá, jakoby ani nebyla. Na vyúčtování za plyn asi poznám, že byla. Konečně, po dvanácti letech, užívala jsem si teplo v bytě. Zase jsem mohla chodit jen tak v kalhotkách a ne v termo teplákách (ty jsou moc sexy). Mohla jsem sedět u televize v tričku a ne zabalená do deky jak Eskymák. A neměla jsem v noci nos jako rampouch. Kdo byl někdy přes zimu v Itálii tak ví, o čem mluvím. Tam ty byty prostě nevyhřejete.

Opravdu se mi zdá, že jsem v Praze tak měsíc - strašně rychle to tu letí. Týden v Praze uteče jako jeden den v Assisi. Včera byl pátek a už je zase středa.

Možná je to tím, že makám jak šroub, což jsem za dvanáct let v Itálii nezažila (původně jsem chtěla napsat, že makám jak barevná, ale to je v dnešní době dost blbé přirovnání). Naštěstí mám práci, která mě baví a výborného šéfa (napůl Ital - po dědovi, takže pohodář). Ale i když pracuji jedenáct hodin denně, často se cítím v Praze jako na dovolené.

Po těch letech je pro mne vše jiné, nové, zajímavé a krásné. Praha je navíc moje dětství a vzpomínky na rodiče. A vy víte, jak ráda a často vplouvám do vzpomínek.

Občas projdu kolem starého plotu a rázem se přenesu do dávných let, kdy jsme lezli krást třešně a jablka, někdy si dám obložené vejce a myšlenkami jsem s mamkou v Máji, v jídelně v posledním patře, ze které byl výhled na knihkupectví Albatros. Jindy si zase vychutnám jahodový koktejl ve Světozoru, ale před očima vidím automat Koruna, který býval o několik metrů níž.

Nesmím si ovšem dát jahodový koktejl s Henry vejcem zároveň. To jsem udělala jednou a držela se pak půl hodiny za břicho - na jediném hajzliku, který v cukrárně byl. A venku se tvořila fronta. Moje ségra se taky popadala za břicho, ale smíchy, když viděla, jak ta fronta roste - hajzlík jeden! No jo, to jsem byla v Praze ještě jako turista a musela jsem to všechno sežrat najednou, abych to stihla. Mívala jsem dostatek peněz, ale málo času. Teď mám na tyhle dobroty času dost, ale peněz málo. Jak se ten život točí.Čas od času zajedu do Hlubočep, a tam je to už vzpomínka za vzpomínkou. Dětství, rodiče, babička, škola, kamarádi. Jezdím tam často, hlavně za ,,tetou" Danou (nejlepší kamarádkou mojí mamky). Jsem moc ráda, že Dana Mačurová mě furt bere jako tu malou Kajdu, a že mě u nich rádi vidí.

Tady v Praze vzpomínám s úsměvem na tváři, ne se smutkem a nostalgií jako v Itálii. Tady si totiž můžu sednout na tramvaj a dojedu za patnáct minut na Zlíchov. Pak přes kopec, kolem Sokola (kam jsem chodívala na bruslení a gymnastiku) a u naší krásné základní školy Pod Žvahovem (kterou jsem do puntíku popsala v mé knize), projdu k tetě Daně. Miluju Hlubočepy!

Občas se mi zdají sny, že se musím vrátit do Itálie. Stejně tak jsem se několik let po střední škole vracela ve snu do lavice - děsný. Jak já byla po probuzení ráda, že už jsem ze školy venku.

Je to zvláštní, ale ač to pro mne v Praze není vůbec jednoduché (oproti Assisi), mám stejný pocit jako s tou školou - jsem šťastná, že se probudím doma a nemusím nikam odjíždět. Nechci.

,,Nechceš, protože jsi zamilovaná," směje se moje kamarádka, když jí ty mé sny vyprávím. Ano, jsem zamilovaná a můj přítel je pro mne jako Praha. Krásný, zajímavý, jiný a stále nový - i když už to bude rok. Navíc s ním můžu vzpomínat na dětství. Taky má rád Metro desert, sušenku Milu i Ledňáčka (ujíždí na sladkém jako já). Zpívá si se mnou české písničky našeho mládí (což já miluju), rád vzpomíná na osmdesátá léta a navíc chodíval bruslit na Nikolajku - před třiceti lety. Prý si mne i pamatuje, protože tenkrát byla Pippi Punčochatá na ledě jen jedna.

Jsem ráda že ho mám, i když to s ním není vůbec jednoduché. No, se mnou to taky není procházka růžovým sadem - někdy bych sama sobě dala přes držku.

Ale jak se říká, láska i hory přenáší. A člověk, který je motivován velkým citem, dokáže mnohdy nemožné.

A tak v tu naši lásku věřím a doufám, protože takový mix emocí, co prožívám poslední rok, to jsem snad v životě nezažila.

Nedávno jsem na Facebooku četla citát, který přesně vystihuje mé pocity: ,,Neber nic jako samozřejmost. Všechno se může stát, všechno se může změnit, všechno může skončit, všechno může začít."

Vím, že všechno se může ze dne na den změnit. Ať už k horšímu, ale také k lepšímu. Snažím se užít si té zamilovanosti, protože jedině když je člověk zamilovaný, tak má křídla. A já zbožňuju ten pocit štěstí, co mě nadnáší (i když jsem zase ztloustla o tři kila).

Pak, v těch smutných a těžkých chvilkách, těžím ze vzpomínek na to hezké co bylo včera a dobíjím se tím (abych to zvládla). Naštěstí těch hezkých chvil je s ním spousta a já doufám, že ještě bude.

Třeba, když jsme šli letos bruslit na Nikolajku. To jsem zářila štěstím. Vrátila jsem se v čase, ale tentokrát ne jako zrzavej Karel, o kterého si před třiceti lety žádnej kluk neopřel ani kolo. Můj přítel říká, že jsem se mu líbila i tenkrát. Ten tak krásně kecá, tehdy jsem se nelíbila nikomu, nikdo mě nechtěl. Což jsem psala i v blogu Ta má kozy jako vozy. Ale tentokrát jsem tam šla s nádherným klukem, který na mně mohl oči nechat.

Na něm zas nechává oči půlka ženské populace - v nejbližší době si budu muset pořídit zbrojní pas nebo zaplatit dobrého psychologa.

Zimní stadion Nikolajka se vůbec nezměnil. Stejné šatny, občerstvení, záchody ..... jen ta rolba, ta je jiná. Vidět tuhle obrovskou rolbu tenkrát, tak na ni čumím jak na Majku z Gurunu a myslím si, že ji dovezli Návštěvníci. Když si vzpomenu, co jsme mívali tenkrát a co máme teď ....... raději to nebudu rozvádět, to by bylo na tři blogy. Já se u toho vzpomínání vždycky tak rozvášním.

,,Jé podívej, ten bufáč je furt stejnej, půjdeme tam?" byla jsem jak malej parchant, co se těší na nanuka, ale nebyla jsem v tom sama. ,,Jé hele, ten pořadatel je taky furt stejnej, ten tu byl i tenkrát, když jsem tady jezdil s klukama a skákal přes šálu."

Dali jsme si kafe (místo čaje) a sušenku Milu, aby ten návrat v čase byl se vším všudy. Jsem magor? Jsem, já vím, i on mi to občas říká, ale třeba právě proto mě tak miluje a stále mi nosí domů sušenky Mila. Jediné sušenky, které mají stejnou chuť jako tenkrát.

Zrovna dneska na mne vyskočila fotka vzpomínek na Facebooku. Assisi jak vymalované. Podívám se na fotku, na tváři se mi objeví úsměv a zasním se. Jakoby to bylo včera, když jsem to fotila. Říká se, že hezké vzpomínky jsou ty, u kterých se usmíváme.

Na Itálii mám krásné vzpomínky. Bylo to tam fajn a měla jsem se jako princezna. Nemusela jsem pracovat, v létě u moře, v zimě v Alpách, o víkendech v drahých restauracích.

Někdo tvrdí, že jsem blázen, že jsem tohle všechno vyměnila za ,,obyčejný" život v Praze. Ale já to vidím jinak - tady žiju naplno a každý den je plný emocí. Jsem Střelec, nesnáším stereotyp a nudu.

Zatím jsem se v té naší stověžaté ani jednou nenudila ........ a už to bude rok :)

Autor: Karla Šimonovská-Slezáková | středa 31.5.2017 11:04 | karma článku: 34.43 | přečteno: 1806x

Další články blogera

Karla Šimonovská-Slezáková

Tak jsem zase tady aneb Proč jsem tak dlouho nepsala

Tenhle blog jsem začala psát na konci září. Jenže pak jsem měla blok - nemohla jsem psát. Ten návrat do Čech nebyl tak jednoduchý, jak jsem si představovala a všechno mě to nějak semlelo.

7.2.2017 v 13:55 | Karma článku: 34.17 | Přečteno: 1899 | Diskuse

Karla Šimonovská-Slezáková

Nikdy neříkej nikdy

,,Jaké to je, vrátit se po 12 letech života v Itálii do rodné země, začínat ve středním věku vše od začátku, zvykat si na rozdílný životní styl a po letech zase pracovat?" Na tohle se mě teď hodně lidí ptá. A já? Zatím se usmívám.

22.9.2016 v 13:04 | Karma článku: 42.45 | Přečteno: 5529 | Diskuse

Karla Šimonovská-Slezáková

Jak jsem prožila další zemětřesení v Itálii

Bylo 3,36 ráno, když se mi začala klepat postel. Velká skříň tancuje ode zdi ke zdi a podkrovní pokoj v domě u mé kamarádky Simony, kde už tři týdny bydlím, vypadal jak kajuta na lodi. Všechno se houpalo a klepalo.

24.8.2016 v 16:52 | Karma článku: 39.00 | Přečteno: 6435 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Iva Marková

Povodeň dvacetiletá

7. července to bude dvacet let ode dne, kdy náš kraj u Tiché Orlice zažil povodeň, jakou do té doby nikdo neviděl. Tehdy byl zatopen i dům mých rodičů, a tehdy také vzniklo těchto pár poznámek:

26.6.2017 v 21:01 | Karma článku: 6.67 | Přečteno: 145 | Diskuse

Pavel Skramlík

Hodina od Prahy a kafkovské téma

Netušil jsem, jak snadno a zdařile může člověk udělat dobrý krok k velké a pozitivní životní změně. Po 48 letech života v Praze jsem se přestěhoval do jednoho nevelkého/nemalého města na severu Čech. Donutilo mne to přemýšlet.

26.6.2017 v 8:30 | Karma článku: 13.44 | Přečteno: 256 | Diskuse

Lucie Amálie Sulovská

Slunce svítilo i v noci (II.)

(Povídka) Římské letiště přivítalo kardinála Bangouru každodenním shonem. Tentokrát to ale pro něj neměl být jen obyčejný let do vzdálené destinace. Po patnácti letech v Římě se na příkaz papeže vracel domů, do Afriky.

26.6.2017 v 5:45 | Karma článku: 13.80 | Přečteno: 383 | Diskuse

Veronika Fojtíková

Postup vpřed

Ano, chci psát. Ano, mé články se čtou. Ano, umím být i vtipná. Ano, mám snahu postupovat vpřed. Chci na sobě pracovat a chci postupovat dál.

26.6.2017 v 5:00 | Karma článku: 4.30 | Přečteno: 76 | Diskuse

Katarína Lorenčíková

Voila!!!

Občas pozorujem svet okolo mňa menej.. občas viac.. obcas nechápem, ako sa to všetko synchronizuje.. toto je príbeh o Veronike a o mojej ceste...

25.6.2017 v 22:14 | Karma článku: 4.83 | Přečteno: 116 | Diskuse
VIP
Počet článků 132 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2540

Pražanda žijící x let ve střední Itálii, která ráda vzpomíná na osmdesátá léta v Československu a píše také postřehy z každodenního italského života.

 

Co mě baví? Žít, snít, jíst a vzpomínat :) 

 

Právě vyšla má první kniha Zrzavé dětství v socialismu. Jestli se chcete vrátil v čase......, tak tady!

 

Zrzavé dětství v socialismu

Seznam rubrik

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.