Tenhle blog jsem začala psát na konci září. Jenže pak jsem měla blok - nemohla jsem psát. Ten návrat do Čech nebyl tak jednoduchý, jak jsem si představovala a všechno mě to nějak semlelo.
A co se semlelo za ty čtyři měsíce kdy jsem nepsala? To bych vám teď chtěla vyprávět, ale vůbec nevím, jestli mi to psaní ještě půjde.
V úterý 27. 9. 2016 jsem zkolabovala - přesně měsíc po mém návratu z poklidného Assisi do hektické Prahy. Na ten den jsem plánovala oslavu - krásný večer s jedním ,,kamarádem" a místo toho jsem jela neplánovaně rychlou do nemocnice (prvně v životě).
No jo, asi nejsem tak odolná, jak jsem si myslela. Ta velká (a hlavně rychlá) změna, nahromaděný stres (který jsem si nepřipouštěla a potlačovala ho úsměvem), brzké ranní vstávání a celé dny na nohou (první tři měsíce jsem pracovala u kamaráda v tabáku), můj úžasný ,,kamarád" (který byl sice úžasný, ale nebyl můj) a ten spěch všude kolem mne, kterému jsem se musela přizpůsobit. Tohle všechno mi jedno krásné ráno dalo velkou a nečekanou facku - zrovna když jsem seděla u počítače a chtěla jsem psát blog (možná proto ten blok).
Takovou facku, ze které jsem pak měsíc lítala po různých vyšetřeních, od krevních testů po magnetickou rezonanci hlavy. Doktoři sázeli na mrtvici, já se bála všeho (jsem kapku hypochondr). Když nakonec nic nenašli (díky Bohu!), usoudili, že to bude celková psychická vyčerpanost (před lety jsem po smrti mamky měla něco podobného). Aby toho nebylo málo, začala jsem mít stavy úzkosti (strach ze samoty).
,,Co když tady sebou seknu, co když tentokrát sousedka nebude doma jako minule. Vždyť mě najdou, až když tu začnu smrdět. Raději si vem klíče od mého bytu." Říkala jsem mému ,,kamarádovi." Zdálo se mu, že přeháním, že to jde ovládat. Nejde! Kdo to nezažil, nepochopí. Já taky mojí bývalou ,,švagrovou" v Kalábrii nechápala, když měla attacchi di panico. Teď už ji rozumím. Je to fakt hnus, když máte mravenčení v rukou, v obličeji, když nemůžete dýchat a je vám na omdlení. Teď přesně vím, jak se Loredana cítila a řeknu vám - ta rozhozená psychika, to opravdu není žádná prdel!!!
Že jsem kapku magor (a kdo svým způsobem není), to jsem věděla. Že jsem trošku cholerik a nerváček, to víte i vy (viz blog - No to je Itálie aneb Co tě nezabije to tě posílí). Ale že budu muset po návratu do rodné země spát u kamarádek a u ségry, abych nemusela zobat nějaké tabletky a navštěvovat psychiatra, tak to jsem netušila!
V ten okamžik jsem si uvědomila, že žít sama (bez rodičů, bez dětí a bez partnera) není žádná legrace, a že na to hlavně nejsem vůbec zvyklá - tudíž ani připravená. Mé nadšení z návratu do Prahy se trošku zakalilo.
V takových chvílích člověk pochopí, jak důležité je mít kamarády. Zavoláte jim a nic není problém. Můj ,,kamarád" pro mne přijel v noci do nemocnice a několik měsíců se o mne staral jako o vlastní. Dával mi rozumné rady (když já rozum ztrácela), jezdil se mnou na vyšetření (když jsem se bála) a volal mi ve dne i v noci. Nebýt jeho, asi bych to nezvládla.
Pavlína mi dala malou televizi, aby u mne doma nebylo takové ticho a necítila jsem se tam tak sama. Pak jsem dostala větší televizi od Standy, protože už nejsem nejmladší a prd vidím. A teď by mohl přijít někdo s LCD ;)
U Eriky jsem mohla přespat kdykoli, když jsem se cítila sama (málem jsem se k ní nastěhovala). Krystýnka se mnou trávila večery a další kamarádi chodili na návštěvu přes den.
Díky mému ,,kamarádovi" jsem poznala několik skvělých lidí od muziky, s nimiž jsem si užívala víkendy s kytarou (ty jsou vůbec k nezaplacení). Člověk ze sebe ten stres a smutek tak nějak vyzpívá, zavzpomíná na starý dobrý časy u táboráků a hned se mu vrátí úsměv do tváře.
Jenže ty víkendy mi v Čechách připadají nějaký krátký. Utíkají mnohem rychleji, než víkendy v Itálii. Stále jsem tak trochu Italka, stále nic nestíhám a stále se snažím jíst pomalu. ,,Kájo, já už se nedivím, že ty nic nestíháš," řekl mi kamarád při obědě, když já byla ještě u předkrmu a on už u salátu. Odvykla jsem si naházet do sebe jídlo a ani si ho nevychutnat. Já chci při jídle a o víkendech relaxovat.
A když trávíte víkend s Eliškou - kámoškou, kterou znáte čtyřicet let a je to vaše ,,krevní skupina," tak to je absolutní relax. Zašly jsme si na dortík, do kina na Bridget Jones (kde jsme se obě našly a nevěděly, jestli brečet smíchy nebo lítostí, že jsme na tom tak nějak jako ona). Potom jsme to raději ,,spláchly" U Sporťáka ve Vršovicích.
S Eliškou je fakt pohoda a hlavně legrace. V neděli ráno, po míchaných vajíčkách, dostaly jsme chuť na něco malého sladkého. Tak Eliška (ač dost líná), hbitě skočila do džín a běžela do krámu.
,,A dieta dopadla jak Titanik - je v troskách," oznámila mi suše, když se vrátila s igelitkou plnou sladkostí.
Byla to taková italská ranní siesta - La dolce vita. Nikam jsem nespěchala ani já, ani Líza, a tak jsme mohly několik hodin sedět u jídelního stolu v pyžamu, jako dvě svobodné bezdětné čtyřicátnice, drbat každá toho ,,svého" pana ,,božského," vzpomínat na dětství v Hlubočepích a cpát se dobrotama.
,,Já jsem tak hezká a nikdo mě nechce," vypadne z Elišky, když kouká na naší společnou fotku z předešlého večera. ,,No jo, ošklivky díky Bohu nejsme, ale co je nám to platný, když nám táhne na pade a to dobrý je už rozebraný," Odpovím Líze a dám si další kousek sladkého - na nervy.
Mezi tím, co jím lžičkou šlehačku a ukusuji k tomu rakvičkou se šlehačkou, prohodím smutně: ,,mě je mě líto." V tom obě vyprskneme smíchy. Jsme prostě krávy! Jsme relativně mladé (krávy), docela hezké, doufejme, že zdravé - tak proč se litujeme? Ale když ono to asi občas chce, tu kámošku, šlehačku, čokoládu, lahvinku vína a zazpívat si k tomu: ,,Bože já jsem kráááááááva."
Dalo by se říct, že ,,na stará kolena" jsem začala žít studentský život (jen s tím rozdílem, že nestuduji). Vůbec už nepeču, vařím zřídka (v lednici by se mi žalem oběsila i myš) a můj malý byt si zařizuji po kouskách - jak ve dvaceti, když jsem se do něj stěhovala (jedna česká výplata na složenky i shopping nestačí). Celé dny jsem buď v práci nebo s kamarády, pařím více, uklízím méně. Jedinej kdo mi dělá v bytě bordel je andulka Rozárka. Tu mi koupil můj ,,kamarád,"abych se doma necítila tak sama. A jelikož jsem se v tu dobu cítila fakt jak ta Popelka - opuštěná, chudá a čekající na prince, tak proto Rozárka.
Ale nestěžuju si, protože tady se cítím doma! Zase chodím na procházky Prahou a užívám si českou zimu (miluju budit se do zasněžené Prahy). Zase vídám mé staré dobré i dobré nové kamarády (ti mi v té dálce hodně scházeli), zase jezdím do Hlubočep k tetě Daně, kde se cítím jako s mámou a s tátou a zase si užívám kytar a country, jako když jsem jezdívala v mládí do Poříčí nad Sázavou.
Mám práci, která mě baví, a po které se mi v Itálii stýskalo (vedu malý krámek jako před lety). A navíc je tenhle krámeček taková malá Itálie uprostřed Prahy. Všechno zboží je tu italské, na nákupy ke mně chodí i studenti z Itálie, můj šéf je pohodář jako by byl Ital (má to v krví po předcích) a tím pádem se mi po Itálii ani moc nestýská.
Navíc se zase zamilovávám a to je taky pěkná ,,Itálie!" Ale jak už jsem říkala v pořadu iDnes NA LAVIČCE: ,,Pokud jsem zamilovaná, snesu i Itálii." Jsem asi trochu masochista. Ovšem do určité míry - zas nejsem debil.
A díky mému blogu o zamilovanosti (a o nevěře), pozvali mě do internetové televize Stream, na natáčení pořadu MEZI NÁMI. To byl skvělej zážitek - v maskérně bych seděla klidně týden.
Natáčení na Streamu, natáčení v iDnes, moje druhá autogramiáda v Hlubočepích, na které jsem poznala nové fajn lidi a na kterou přišli spolužáci, které jsem léta neviděla - to všechno mě dělá šťastnou. A i když není všechno perfektní, rozhodla jsem se užívat si každý den tak, jak nejlépe to půjde.
Snad o tom všem napíšu příště, pokud tímto blogem odblokuji blok, pokud mě po té době bude ještě někdo číst a pokud se to bude dát číst ;)
PS: Sdílím tuhle písničku, protože ji zpívají moji kamarádi, protože se k tomu blogu tak nějak hodí, a protože jsem na videu i já ;)
