Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Tak jsem zase tady aneb Proč jsem tak dlouho nepsala

7. 02. 2017 13:55:20
Tenhle blog jsem začala psát na konci září. Jenže pak jsem měla blok - nemohla jsem psát. Ten návrat do Čech nebyl tak jednoduchý, jak jsem si představovala a všechno mě to nějak semlelo.

A co se semlelo za ty čtyři měsíce kdy jsem nepsala? To bych vám teď chtěla vyprávět, ale vůbec nevím, jestli mi to psaní ještě půjde.

V úterý 27. 9. 2016 jsem zkolabovala - přesně měsíc po mém návratu z poklidného Assisi do hektické Prahy. Na ten den jsem plánovala oslavu - krásný večer s jedním ,,kamarádem" a místo toho jsem jela neplánovaně rychlou do nemocnice (prvně v životě).

No jo, asi nejsem tak odolná, jak jsem si myslela. Ta velká (a hlavně rychlá) změna, nahromaděný stres (který jsem si nepřipouštěla a potlačovala ho úsměvem), brzké ranní vstávání a celé dny na nohou (první tři měsíce jsem pracovala u kamaráda v tabáku), můj úžasný ,,kamarád" (který byl sice úžasný, ale nebyl můj) a ten spěch všude kolem mne, kterému jsem se musela přizpůsobit. Tohle všechno mi jedno krásné ráno dalo velkou a nečekanou facku - zrovna když jsem seděla u počítače a chtěla jsem psát blog (možná proto ten blok).

Takovou facku, ze které jsem pak měsíc lítala po různých vyšetřeních, od krevních testů po magnetickou rezonanci hlavy. Doktoři sázeli na mrtvici, já se bála všeho (jsem kapku hypochondr). Když nakonec nic nenašli (díky Bohu!), usoudili, že to bude celková psychická vyčerpanost (před lety jsem po smrti mamky měla něco podobného). Aby toho nebylo málo, začala jsem mít stavy úzkosti (strach ze samoty).

,,Co když tady sebou seknu, co když tentokrát sousedka nebude doma jako minule. Vždyť mě najdou, až když tu začnu smrdět. Raději si vem klíče od mého bytu." Říkala jsem mému ,,kamarádovi." Zdálo se mu, že přeháním, že to jde ovládat. Nejde! Kdo to nezažil, nepochopí. Já taky mojí bývalou ,,švagrovou" v Kalábrii nechápala, když měla attacchi di panico. Teď už ji rozumím. Je to fakt hnus, když máte mravenčení v rukou, v obličeji, když nemůžete dýchat a je vám na omdlení. Teď přesně vím, jak se Loredana cítila a řeknu vám - ta rozhozená psychika, to opravdu není žádná prdel!!!

Že jsem kapku magor (a kdo svým způsobem není), to jsem věděla. Že jsem trošku cholerik a nerváček, to víte i vy (viz blog - No to je Itálie aneb Co tě nezabije to tě posílí). Ale že budu muset po návratu do rodné země spát u kamarádek a u ségry, abych nemusela zobat nějaké tabletky a navštěvovat psychiatra, tak to jsem netušila!

V ten okamžik jsem si uvědomila, že žít sama (bez rodičů, bez dětí a bez partnera) není žádná legrace, a že na to hlavně nejsem vůbec zvyklá - tudíž ani připravená. Mé nadšení z návratu do Prahy se trošku zakalilo.

V takových chvílích člověk pochopí, jak důležité je mít kamarády. Zavoláte jim a nic není problém. Můj ,,kamarád" pro mne přijel v noci do nemocnice a několik měsíců se o mne staral jako o vlastní. Dával mi rozumné rady (když já rozum ztrácela), jezdil se mnou na vyšetření (když jsem se bála) a volal mi ve dne i v noci. Nebýt jeho, asi bych to nezvládla.

Pavlína mi dala malou televizi, aby u mne doma nebylo takové ticho a necítila jsem se tam tak sama. Pak jsem dostala větší televizi od Standy, protože už nejsem nejmladší a prd vidím. A teď by mohl přijít někdo s LCD ;)

U Eriky jsem mohla přespat kdykoli, když jsem se cítila sama (málem jsem se k ní nastěhovala). Krystýnka se mnou trávila večery a další kamarádi chodili na návštěvu přes den.

Díky mému ,,kamarádovi" jsem poznala několik skvělých lidí od muziky, s nimiž jsem si užívala víkendy s kytarou (ty jsou vůbec k nezaplacení). Člověk ze sebe ten stres a smutek tak nějak vyzpívá, zavzpomíná na starý dobrý časy u táboráků a hned se mu vrátí úsměv do tváře.

Jenže ty víkendy mi v Čechách připadají nějaký krátký. Utíkají mnohem rychleji, než víkendy v Itálii. Stále jsem tak trochu Italka, stále nic nestíhám a stále se snažím jíst pomalu. ,,Kájo, já už se nedivím, že ty nic nestíháš," řekl mi kamarád při obědě, když já byla ještě u předkrmu a on už u salátu. Odvykla jsem si naházet do sebe jídlo a ani si ho nevychutnat. Já chci při jídle a o víkendech relaxovat.

A když trávíte víkend s Eliškou - kámoškou, kterou znáte čtyřicet let a je to vaše ,,krevní skupina," tak to je absolutní relax. Zašly jsme si na dortík, do kina na Bridget Jones (kde jsme se obě našly a nevěděly, jestli brečet smíchy nebo lítostí, že jsme na tom tak nějak jako ona). Potom jsme to raději ,,spláchly" U Sporťáka ve Vršovicích.

S Eliškou je fakt pohoda a hlavně legrace. V neděli ráno, po míchaných vajíčkách, dostaly jsme chuť na něco malého sladkého. Tak Eliška (ač dost líná), hbitě skočila do džín a běžela do krámu.

,,A dieta dopadla jak Titanik - je v troskách," oznámila mi suše, když se vrátila s igelitkou plnou sladkostí.

Byla to taková italská ranní siesta - La dolce vita. Nikam jsem nespěchala ani já, ani Líza, a tak jsme mohly několik hodin sedět u jídelního stolu v pyžamu, jako dvě svobodné bezdětné čtyřicátnice, drbat každá toho ,,svého" pana ,,božského," vzpomínat na dětství v Hlubočepích a cpát se dobrotama.

,,Já jsem tak hezká a nikdo mě nechce," vypadne z Elišky, když kouká na naší společnou fotku z předešlého večera. ,,No jo, ošklivky díky Bohu nejsme, ale co je nám to platný, když nám táhne na pade a to dobrý je už rozebraný," Odpovím Líze a dám si další kousek sladkého - na nervy.

Mezi tím, co jím lžičkou šlehačku a ukusuji k tomu rakvičkou se šlehačkou, prohodím smutně: ,,mě je mě líto." V tom obě vyprskneme smíchy. Jsme prostě krávy! Jsme relativně mladé (krávy), docela hezké, doufejme, že zdravé - tak proč se litujeme? Ale když ono to asi občas chce, tu kámošku, šlehačku, čokoládu, lahvinku vína a zazpívat si k tomu: ,,Bože já jsem kráááááááva."

Dalo by se říct, že ,,na stará kolena" jsem začala žít studentský život (jen s tím rozdílem, že nestuduji). Vůbec už nepeču, vařím zřídka (v lednici by se mi žalem oběsila i myš) a můj malý byt si zařizuji po kouskách - jak ve dvaceti, když jsem se do něj stěhovala (jedna česká výplata na složenky i shopping nestačí). Celé dny jsem buď v práci nebo s kamarády, pařím více, uklízím méně. Jedinej kdo mi dělá v bytě bordel je andulka Rozárka. Tu mi koupil můj ,,kamarád,"abych se doma necítila tak sama. A jelikož jsem se v tu dobu cítila fakt jak ta Popelka - opuštěná, chudá a čekající na prince, tak proto Rozárka.

Ale nestěžuju si, protože tady se cítím doma! Zase chodím na procházky Prahou a užívám si českou zimu (miluju budit se do zasněžené Prahy). Zase vídám mé staré dobré i dobré nové kamarády (ti mi v té dálce hodně scházeli), zase jezdím do Hlubočep k tetě Daně, kde se cítím jako s mámou a s tátou a zase si užívám kytar a country, jako když jsem jezdívala v mládí do Poříčí nad Sázavou.

Mám práci, která mě baví, a po které se mi v Itálii stýskalo (vedu malý krámek jako před lety). A navíc je tenhle krámeček taková malá Itálie uprostřed Prahy. Všechno zboží je tu italské, na nákupy ke mně chodí i studenti z Itálie, můj šéf je pohodář jako by byl Ital (má to v krví po předcích) a tím pádem se mi po Itálii ani moc nestýská.

Navíc se zase zamilovávám a to je taky pěkná ,,Itálie!" Ale jak už jsem říkala v pořadu iDnes NA LAVIČCE: ,,Pokud jsem zamilovaná, snesu i Itálii." Jsem asi trochu masochista. Ovšem do určité míry - zas nejsem debil.

A díky mému blogu o zamilovanosti (a o nevěře), pozvali mě do internetové televize Stream, na natáčení pořadu MEZI NÁMI. To byl skvělej zážitek - v maskérně bych seděla klidně týden.

Natáčení na Streamu, natáčení v iDnes, moje druhá autogramiáda v Hlubočepích, na které jsem poznala nové fajn lidi a na kterou přišli spolužáci, které jsem léta neviděla - to všechno mě dělá šťastnou. A i když není všechno perfektní, rozhodla jsem se užívat si každý den tak, jak nejlépe to půjde.

Snad o tom všem napíšu příště, pokud tímto blogem odblokuji blok, pokud mě po té době bude ještě někdo číst a pokud se to bude dát číst ;)

PS: Sdílím tuhle písničku, protože ji zpívají moji kamarádi, protože se k tomu blogu tak nějak hodí, a protože jsem na videu i já ;)

Autor: Karla Šimonovská-Slezáková | úterý 7.2.2017 13:55 | karma článku: 34.17 | přečteno: 1899x

Další články blogera

Karla Šimonovská-Slezáková

Už to bude rok .......

Je to zvláštní pocit, když začnu vzpomínat na Itálii. Vidím přesně každý ,,kámen." Každý obchod, všechny ty ulice i restaurace, každý detail v ,,mém" bytě a někdy slyším i ty cikády, co mi koncertovaly celé léto pod okny.

31.5.2017 v 11:04 | Karma článku: 34.43 | Přečteno: 1806 | Diskuse

Karla Šimonovská-Slezáková

Nikdy neříkej nikdy

,,Jaké to je, vrátit se po 12 letech života v Itálii do rodné země, začínat ve středním věku vše od začátku, zvykat si na rozdílný životní styl a po letech zase pracovat?" Na tohle se mě teď hodně lidí ptá. A já? Zatím se usmívám.

22.9.2016 v 13:04 | Karma článku: 42.45 | Přečteno: 5529 | Diskuse

Karla Šimonovská-Slezáková

Jak jsem prožila další zemětřesení v Itálii

Bylo 3,36 ráno, když se mi začala klepat postel. Velká skříň tancuje ode zdi ke zdi a podkrovní pokoj v domě u mé kamarádky Simony, kde už tři týdny bydlím, vypadal jak kajuta na lodi. Všechno se houpalo a klepalo.

24.8.2016 v 16:52 | Karma článku: 39.00 | Přečteno: 6435 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Iva Marková

Povodeň dvacetiletá

7. července to bude dvacet let ode dne, kdy náš kraj u Tiché Orlice zažil povodeň, jakou do té doby nikdo neviděl. Tehdy byl zatopen i dům mých rodičů, a tehdy také vzniklo těchto pár poznámek:

26.6.2017 v 21:01 | Karma článku: 6.67 | Přečteno: 145 | Diskuse

Pavel Skramlík

Hodina od Prahy a kafkovské téma

Netušil jsem, jak snadno a zdařile může člověk udělat dobrý krok k velké a pozitivní životní změně. Po 48 letech života v Praze jsem se přestěhoval do jednoho nevelkého/nemalého města na severu Čech. Donutilo mne to přemýšlet.

26.6.2017 v 8:30 | Karma článku: 13.44 | Přečteno: 256 | Diskuse

Lucie Amálie Sulovská

Slunce svítilo i v noci (II.)

(Povídka) Římské letiště přivítalo kardinála Bangouru každodenním shonem. Tentokrát to ale pro něj neměl být jen obyčejný let do vzdálené destinace. Po patnácti letech v Římě se na příkaz papeže vracel domů, do Afriky.

26.6.2017 v 5:45 | Karma článku: 13.80 | Přečteno: 383 | Diskuse

Veronika Fojtíková

Postup vpřed

Ano, chci psát. Ano, mé články se čtou. Ano, umím být i vtipná. Ano, mám snahu postupovat vpřed. Chci na sobě pracovat a chci postupovat dál.

26.6.2017 v 5:00 | Karma článku: 4.30 | Přečteno: 76 | Diskuse

Katarína Lorenčíková

Voila!!!

Občas pozorujem svet okolo mňa menej.. občas viac.. obcas nechápem, ako sa to všetko synchronizuje.. toto je príbeh o Veronike a o mojej ceste...

25.6.2017 v 22:14 | Karma článku: 4.83 | Přečteno: 116 | Diskuse
VIP
Počet článků 132 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2540

Pražanda žijící x let ve střední Itálii, která ráda vzpomíná na osmdesátá léta v Československu a píše také postřehy z každodenního italského života.

 

Co mě baví? Žít, snít, jíst a vzpomínat :) 

 

Právě vyšla má první kniha Zrzavé dětství v socialismu. Jestli se chcete vrátil v čase......, tak tady!

 

Zrzavé dětství v socialismu

Seznam rubrik

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.