Večerníček pro dospělé aneb Tenkrát ...

Než jsem odjela do Prahy, vzpomínala jsem na své lásky a pokusila se napsat příběh - lehce lechtivý, ale pravdivý. Dnes jsem ho vyndala ze šuplíku, abych věděla, jestli bych vám tyto příběhy mohla psát nebo je raději nechat spát?

Přijela k Michalovi před dům. Zastavila před brankou jako tenkrát. Vystoupila a koukala na hvězdy. Stejně jako tenkrát, před dvaceti lety, když tam stála s Michalem, držela ho za ruku a přála si, aby ji políbil. On ji bral jako kamarádku - tenkrát. Ona ho milovala.

Nevěděla proč a čím ji ten kluk tak uhranul. Vlastně to neví ani dnes, i když je o dvacet let starší a moudřejší. Žádnej Belmondo to nebyl, věčně s drinkem v ruce, často pod parou. Ale bylo na něm něco, co ji strašně přitahovalo. Proto se snažila být vždycky tam, kde byl on. Jezdila do práce stejným autobusem, i když by mohla jezdit později, chodila do stejného baru, i když ji to tam nebavilo a dokonce začala chodit na jeho hokejová utkání. Michal byl ale vůči ní chladný, jako ten led na zimním stadionu.

Když vedle něj seděla v baru, cítila jak mu buší srdce, jak se mu chvěje hlas, jak zhluboka dýchá. Věděla že ho přitahuje stejně, jako on ji. Tak proč? Proč ten odstup? Proč tu jiskru, která mezi nimi přeskakuje, proč se ji snaží uhasit? Nechápala. A čím víc ji Michal odmítal, tím víc ho chtěla.

Chtěla ho líbat, dotýkat se jeho těla, milovat se s ním. On se jí vyhýbal - jako by se jí bál. Ona o něm po nocích snila.

Jednou se náhodně potkali na plese nebo spíše ve frontě na toalety. ,,Michale," zavolala, když se vracel do sálu. Čekala na schodech, usmívala se. Michal vystoupal po schodech za ní.

,,Co tu děláš?" ,,Čekám na tebe." ,,A proč?" ,,Protože chci být s tebou chvilku sama."

K jejímu překvapení se Michal opřel o zeď a usmál. ,,Tak jo, budeme tady."

Povídali si dlouho a ani si nevšimli, že ples už skončil. Michal  ji navrhl, že ji doprovodí domů. Byla překvapená a šťastná. A ten den se to stalo.

Možná díky množství alkoholu, možná díky dobré konstelaci hvězd, začali se líbat hned za obecním domem. Ta vášeň byla tak silná, že se jí motala hlava, podlamovala kolena a oba dva absolutně zapomněli na čas. Líbali se dlouhé hodiny. On ji opřel silou o ledový plot a ona tála jak jarní sníh. Líbila se jí jeho síla, líbilo se jí to, s jakou vášní si ji bere. Ano bral si ji - její polibky, jej tělo i její srdce. Když si začali rozepínat bundu, vůbec jim nevadilo, že meze jsou zmrzlé a možnost kolemjdoucích stoprocentní. Bylo jim horko a krásně. Jako v letních měsících na opuštěné pláži. Prahli po sobě a okolní svět neexistoval. Ta jiskra, co mezi nimi přeskakovala, změnila se rázem na obrovský požár, který je oba pohltil. Stáli opřeni o ledový plot, seděli na zmrzlé zemi a stále se líbali a líbali. Nic víc, jen vášnivé několikahodinové polibky, propletené prsty a pevné objetí. 

Ona byla přesvědčena, že ledy se prolomily. Čekala na telefonát - marně. Po dvou dnech marného čekání, vydala se do baru. Michal seděl se sklenkou whisky u barového pultu. Přisedla si. ,Ahoj," usmála se. On ji pozdravil bez úsměvu. ,,Co se děje Michale?"

Michal dopil svůj drink, pohladil ji po vlasech a řekl, že odjíždí pracovně na rok mimo Prahu, a že jí napíše. Netušila, že on miluje tajně jinou, že tu noc to byla jen přitažlivost, ne láska.

Když po několika nekonečných týdnech objevila ve schránce dopis, běžela si ho přečíst do parku. Sedla si na lavičku, přiložila si dopis na srdce a zhluboka dýchala. Těšila se na ta slova, jako by to byla výhra v loterii.

Čtyřstránkový dopis byl napsaný ve verších. Začetla se. Úsměv od ucha k uchu se najednou začal vytrácet. Michal psal, že ji má rád, že ho přitahuje, ale on se nechce vázat. A že by nemělo cenu čekat. Nechápala, spíš nechtěla chápat. Brečela na té lavičce a slzy se po jejích tvářích kutálely jako korálky z přetržené šňůrky.

,,Všechno v pořádku slečno?" Zeptal se kluk, který šel právě kolem. ,,Ano, ano, děkuji." Odpověděla a polykala slzy. Kolemjdoucí fešák se k ní naklonil a dodal. ,,Já bych vám rád pomohl, pokud bych mohl." Ona s brekem utekla domů.

,,Já jsem taková kráva," volala své kamarádce. ,,Takovej krásnej kluk mi chce pomoct a já se tu trápím s volem, kterej mě odkopne dopisem." A pak s brekem dodala. ,,Ale tak krááásným dopisem."

Roky plynuly, ona si našla přítele, pak dalšího a dalšího. S každým se po čase rozešla, stále něco hledala. A Michal? Ten měl stále kousek jejího srdce. Nenaplněná láska v nás zůstává. 

Potkávali se o víkendech u vody, na diskotéce, v baru.

Jednou, zase v tom baru, sebrala odvahu a zeptala se. ,,Proč? Proč jsi se se mnou líbal, když jsi mě nechtěl, proč jsi se mi pak vyhýbal?" Michal koukal do skleničky s drinkem a hledal odpověď v alkoholu, jako už mnohokrát. ,,Nevím, byl jsem vůl, promiň."

Jí to ale nestačilo. Nechápala a byla plná vzteku. ,,Tolik let jsem tě milovala, ty jsi mě tolik let odmítal a nevíš proč?"

Vzal ji za ruku a řekl: ,,Pojď." A ona šla. Šla jak pejsek, neptala se proč a kam. Došli až k Michalovi domů. Hned za dveřmi ji začal líbat. ,,Promiň, byl jsem vůl, hroznej vůl, teď už to vím." A ona se zase oddala jeho polibkům a vznášela se jako tenkrát. Cítila, jak ji hrozně chce.

Najednou se ocitli v jeho posteli. Tentokrát to nebyl ledový plot a tvrdá zem na čem seděli. Byla to teplá postel v jeho pokoji. Tentokrát byla tam, kde chtěla být tenkrát - před deseti lety nebo vlastně celých deset let. Když ji položil a začal svlékat, uvědomila si, že už není ta dvacetiletá holka, a že tohle už vlastně nechce. Přetočila se, položila Michala a sedla si obkročmo na něj. Mozek jí šeptal ať odejde, tělo chtělo zůstat. Svlékla mu tričko a svými nehty nechávala vzpomínku na jeho zádech i na rukou. Kousala ho jemně do krku, líbala na hrudi a jednou rukou sjela na jeho břicho ... pak níž. Dýchala zhluboka jako on a něžně mu okusovala rty. ,,Chci tě," zašeptal. ,,Tak strašně tě chci." 

Přimáčkla se k němu tak silně, aby jejich rozpálená těla splynula v jedno. I ona ho chtěla, ale její mozek křičel - dost! V tu chvilku se zvedla a řekla. ,,Já tě chtěla deset let, tak strašně jsem tě chtěla. Ale teď už ne."

Slezla z postele, obula si boty, oblékla svetr a ve dveřích se usmála na Michala, který zůstal ležet jako opařený. Seběhla ze schodů, a když za sebou zavřela vchodové dveře, pochválila sama sebe: ,,Jo, zvládla jsem to, i když to bylo fakt těžký."

Dnes už na ni čekal v okně a nemohl se jí dočkat. Deset let se neviděli, jen si občas napsali na Facebooku a zavzpomínali. Otevřela branku a zase šla po tom trávníku, zase vstoupila do těch dveří. Stejné město, stejný dům, stejný kluk - jen tak nějak všechno o deset (dvacet) let později. Tentokrát to byl on, kdo se těšil a bál zároveň. 

Seděli u stolu a dlouhé hodiny vzpomínali. ,,Kolik už je to vlastně let co se známe?" ,,Pětadvacet." 

Pětadvacet let a stejně v nich stále zůstal kousek toho vzájemného citu.

Nenaplněné lásky v nás špetkou sentimentu zůstávají. Vím to. Nejen podle sebe, ale i podle vyprávění mých kamarádů. 

Ovšem život jde dál - naštěstí pro nás. A je moc fajn si občas takhle zavzpomínat. Ať už společně nebo jen tak sami s ,,tužkou a blokem."