Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jsem tlustá, stará a chudá, ....... ale šťastná

25. 04. 2016 15:14:43
,,Budou tě při té slávě fotit?" Ptal se mě nedávno Maurizio, když jsem si vychutnávala Ferrero Rocher. ,,Protože jestli jo, tak přestaň už konečně žrát, anebo se obleč do černého, to zeštíhluje."

,,,No jo, ty jsi zase vtipnej." Povzdechla jsem si s úsměvem a sahla po dalším čokoládovém bonbonu. ,,Já nevím, že ty si pleteš upřímnost s legrací." Dodal Maurizio a šibalsky mrknul. Je to vůl, ale je s ním legrace. I když, na každém šprochu je pravdy trochu.

A tak jsem si do Prahy zabalila černé oblečení, protože čokoládovým bonbonům neodolám. Jo, kdyby jen bonbonům. Dorty, zmrzlina, koláčky (nejraději domácí) - to je moje.

Jsem tlustá - podle Maurizia. Podle mne jsem jen nadýchaná. Když si vezmu růžové oblečení, vypadám jako nadýchaná cukrová vata - dvojitá porce.

Jsem chudá - protože to co vydělám prožeru. Poslední dobou chodím raději do obchodů s jídlem než s oblečením. Nejraději mám obchody s domácí výrobou, i když je to dražší (těstoviny, pečivo, víno). Naštěstí takových obchůdků je v Itálii spousta. Lidé si tu na dobré jídlo a domácí výrobky potrpí.

Jsem stará - mám raději dobré jídlo než sex. Když se mám rozhodnout mezi dobrou večeří a sexem, jdu raději na tu večeři. Jak jsem psala v minulém blogu, toho sexu jsem si užila až až. Teď si užívám dobrého jídla - toho jsem si v mládí neužila. Často jsem jedla bagety, salámy, instantní polévky, kaše a podobné - fuj. Teď se snažím jíst dobré a zdravé jídlo (až na to sladké). No jo, furt se to točí kolem toho žrádla, ale to není jediné, kde jsem poznala, že stárnu. Taky mi vadí rozmazlené děti a nevychovaná mládež (i když já nebyla jiná a vždycky jsem říkávala, že ti staří nerozuměj mladejm). No a už je to tady, jsem ta stará - ta, co nerozumí mladejm. Kurnik to to ale uteklo, vždyť nedávno jsem jela v metru se Zachajdou a s Hlavinou (moje nejlepší kámošky z učňáku) a řechtaly jsme se na celej vagon. Čemu? No - ničemu. Tenkrát jsme se nejvíc smály právě ničemu a starší spoluobčané jen kroutili hlavou. Pětadvacet let uteklo hrozně rychle, a proto teď dělám to, co mě baví, ať si říká kdo chce co chce (i na tom poznávám, že stárnu - názor druhých už mě neovlivňuje jako dřív). Mám ráda posezení u dvojky vína s kamarádkou - raději než diskotéky. A bez vody s citronem a kafe, jsem i po osmi hodinách spánku, jak po celonočním mejdanu.

Takže jsem tlustá, chudá, stará, ale šťastná (alespoň do teď, a tak klepu, abych to nezakřikla).

Klepu často, jsem dost pověrčivá. Všichni z mého okolí už vědí, že klepání na čelo je v Čechách něco podobného, jako v Itálii paroháč. Ano, tady se proti smůle dělá rukou paroháč. Ale pozor, pokud děláte parohy proti smůle, směřujte je dolů k zemi. Pokud je směřujete nahoru a navíc proti někomu, dá vám určitě přes hubu, protože v tom případě znamenají parohy to stejné, jako v Čechách.

Já musela to naše klepání několikrát vysvětlovat, neboť na mne koukali jak na blázna, když jsem si mezi předkrmem a moučníkem třikrát poklepala na čelo. Kdo by neklepal - zprava i zleva jsem slyšela: ,,Jak ty to děláš, vůbec se nehejbeš, žereš za tři a netloustneš." Hned jsem odložila vidličku a klepala si na čelo. To by tak hrálo, aby to někdo zakřikl.

Ve dvaceti mi mamka říkávala, že se budu s tím jídlem muset kontrolovat, že po dvacítce mi půjdou kila nahoru, protože už to nevyběhám jako v dětství. Naštěstí jsem bydlela od dvaceti do třiceti let v pátém patře - bez výtahu a se psem.

Po třicítce mi říkávala moje kamarádka, ať začnu držet dietu, protože v tomhle věku tloustne každej. Dietu jsem déle jak týden držet nevydržela. Pár kil jsem přibrala, ale děkuji Bohu, že při té mé konzumaci a lenosti nejsem jako Otesánek.

Teď, po čtyřicítce, říká mi moje tchyně: ,,Holka ty jsi jak kyselina, kam to dáváš." Maurizio ji rychle odpoví: ,,Pod hadry! Když jsme se seznámili, měla o šest kilo míň."

Šest kilo za deset let, deset kilo za dvacet let, no co to je. To je proti radosti ze života a požitku z jídla úplný prd.

Takže, Twiggy jako v dětství, to už nikdy nebudu, ale být nadýchaná a šťastná, to je podle mne lepší, než být vystresovaná s postavičkou modelíny. Maurizio by chtěl obojí, to mu dát nemůžu, nejsem super žena! On už je taky trošku vyjetej model, i když se furt cítí jako před třiceti lety (viz.foto).

I já se furt cítím jako ta holka, co lezla po stromech a běhala za klukama.

Pravdou je, že po stromech už nelezu. Zahradu nemáme, v parku by na mě asi lidi zavolali Chocholouška a hlavně po těch letech ani nevím, zda bych to svý panděro na ten strom dostala. A pokud dostala, jestli bych se tam udržela. Mé těžiště už není tak pěkně rozložené jako dřív. Vzadu mi to zůstalo jako v pubertě - jak říká Maurizio, mám místo zadku placatej talíř a vpředu mi to narostlo - nejen nahoře, ale i uprostřed. Takže bych možná spadla jak přezrálá bluma.

Za klukama už taky neběhám. Né, že by mě to nebavilo, jsem střelec, potřebuji dobývat, bojovat o něco - o někoho. V tomhle jsem tak trochu chlap. Ale Maurizio to moc dobře ví. Než jsme se dali dohromady, byli jsme ,,kamarádi." Proč ty uvozovky? No, přeskočila mezi námi jiskra hned první večer, co jsme se viděli, ale já byla zadaná. A tak jsme byli půl roku kamarádi (s plamínkem), ale pak .... znáte to. Z plamínku se stal požár, no a to už jsem nevydržela a skočila po něm.

Ale za těch šest měsíců jsem mu o sobě řekla všechno - já na sebe kamarádům většinou vyžvaním víc, než je třeba. A nejen kamarádům, od té doby co mám blog ....... .

Prostě jsem taková, každej jsme nějakej.

A Maurizio není blbej. Nic mi ,,nedá zadarmo." Teď mluvím o citové stránce. Musím ho furt dobývat, žárlit. Takže jsem teď taková domácí dobyvatelka a za klukama neběhám. Klika, že on už dnes nevypadá jak před třiceti lety, to bych se užárlila (i když, občas si o klukovi z téhle fotky nechám zdát).

Ale na romantické filmy koukám furt - jako v pubertě. Pak se mi o tom fešákovi z filmu většinou zdá. To je veliká romantika a návrat do dob, kdy jsem běhala za klukama (viz.příští blog). Ráno, po takovém snu, cítím se zase na dvacet. Tedy až po tom, co si několikrát opláchnu obličej ledovou vodou, abych splaskla a namaluju si obočí a řasy, abych nevypadala jako vyblitý lečo (už ani nevím, kdo mi takhle v mládí říkal, ale nějak mi to utkvělo v paměti a často to používám). Ovšem jenom v češtině. Italové lečo neznaj. Maurizio nezná lečo, ale zná ropuchu (il rospo), takže mě tak občas ráno řekne, když se mě lekne.

Dvacet už mi sice dávno není, ale i když mám všeho víc - vrásek, špeků, různých bolestí, tak i přes to se často na dvacet let cítím. Díky Bohu! ....a zase klepu.

Nesmím se však podívat na film s Cameron Diaz (jako včera večer). To se najednou cítím jako stará a ošklivá cuchta. Filmy s Cameron Diaz jsem viděla všechny a ta holka je vždycky sexy, i v pyžamu. Je o rok starší, ale já vypadám jako její babička.

A tak, po shlédnutí filmu, běžela jsem hned měnit šatník. Usedlé a vytahané věci do bazaru a růžovou na sebe, i když v ní vypadám jak prasátko před zabíjačkou.

Pak honem do koupelny, oholit co se dá. Žiletka se mi zdála nějaká tupá, nic nebrala. Až po chvilce jsem si uvědomila, že tupá jsem tu já a ne žiletka. S tím krytem to asi holit nebude. No jo, dlouho jsem nepoužila novou žiletku. Na ty moje tři zrzavý chlupy na nohou mi stačí půl roku jedna a ta samá. Zábal na vlasy, krém proti celulitidě na stehna a zpevňujécí krém na prsa - na ty už by to chtělo spíš sádrovou dlahu, ale nestěžuju si, není mi dvacet, nemůžu mít pětky prsa u brady. Pak upravit a nalakovat nehty, ať zas celý týden nevypadám jako zahradník a hned se člověk cítí lépe. To růžové tričko přece jenom raději vyměním za černé, Maurizio má pravdu!

Nedávno jsem četla na Facebooku: ,,Život je sakra krátký, tak dělej to, co tě baví."

Je to tak, pětadvacet let dospělosti uteklo jak voda, a tak teď pracuji méně a života si užívám více. Nevadí mi, že mám staré auto, starý byt, a že nejezdím do moderních hotelů. Stará postel s duchnou u tchyně, to je ten nejlepší hotel. Nakonec - já jsem přece obdivovatelka a milovník retra, takže se mi ty staré věci líbí - včetně Maurizia ;)

Autor: Karla Šimonovská-Slezáková | pondělí 25.4.2016 15:14 | karma článku: 35.84 | přečteno: 2630x

Další články blogera

Karla Šimonovská-Slezáková

Jsem toho plná

Musím vám to hned napsat, i když to prý psát nemám. Ale já se cítím jako znovuzrozená. A už to konečně chce nějakej pozitivní blog, po tom mém ročním fňukání. No ne?

19.8.2017 v 20:35 | Karma článku: 30.65 | Přečteno: 1284 | Diskuse

Karla Šimonovská-Slezáková

Díky za každé dobré ráno

Říká se, že všechno, co v životě uděláš, vrátí se jako bumerang. Ať je to dobré nebo špatné. Čím déle jsem na tomto krásném světě, tím více to vidím - vnímám. Prostě co zaseješ, to také sklidíš! A pod to bych se dnes už podepsala.

28.7.2017 v 13:26 | Karma článku: 36.15 | Přečteno: 2225 | Diskuse

Karla Šimonovská-Slezáková

Už to bude rok .......

Je to zvláštní pocit, když začnu vzpomínat na Itálii. Vidím přesně každý ,,kámen." Každý obchod, všechny ty ulice i restaurace, každý detail v ,,mém" bytě a někdy slyším i ty cikády, co mi koncertovaly celé léto pod okny.

31.5.2017 v 11:04 | Karma článku: 35.94 | Přečteno: 2264 | Diskuse

Karla Šimonovská-Slezáková

Tak jsem zase tady aneb Proč jsem tak dlouho nepsala

Tenhle blog jsem začala psát na konci září. Jenže pak jsem měla blok - nemohla jsem psát. Ten návrat do Čech nebyl tak jednoduchý, jak jsem si představovala a všechno mě to nějak semlelo.

7.2.2017 v 13:55 | Karma článku: 34.46 | Přečteno: 2094 | Diskuse

Další články z rubriky Ona

Klára Bártová

Ester (39): Dnes nechápu, jak jsem to mohla přežít!

Velmi silný a inspirativní příběh, který stojí za přečtení. Žena, která si prošla peklem závislostí a vše ustála. Byla doba, kdy ji zbýval měsíc života a ona to dokázala zvrátit. Nyní se rozhodla promluvit.

22.8.2017 v 12:31 | Karma článku: 13.41 | Přečteno: 749 | Diskuse

Edna Nová

O těžké depresi (teď už vím, že zbláznit se může každý)

Zbláznit se může každý. Jako vážně. Trochu mě zaráží, že si stále někteří lidé myslí, že deprese je něco jako špatná nálada. O depresi mluvím hodně, protože deprese neznamená, že jsem přecitlivěla chudinka bez sebevědomí.

21.8.2017 v 16:15 | Karma článku: 35.90 | Přečteno: 3865 | Diskuse

Edna Nová

Mé představy o ideálním muži (aneb jak si z blogu udělat seznamku)

No tak představovat si ta holka může ledacos. Aby to taky nepřepískla a nezůstala na ocet. Čeká snad prince na bílém koni?! A nejhorší jsou ty trapné pětatřicítky, které spolkly všechnu moudrost. Doufám, že tak dalece ještě nejsem

21.8.2017 v 8:18 | Karma článku: 29.60 | Přečteno: 2132 | Diskuse

Jitka Štanclová

Machruješ a neumíš ani pověsit prádlo!

Je až s podivem, co se člověku po létech vybaví, když vidí někoho věšet prádlo. Už za mého mládí platilo, že nejlepší aviváž je čerstvý vzduch a nejlepší žehlička je svěží vítr. A taky to, jak prádlo pověsíte.

20.8.2017 v 19:49 | Karma článku: 22.39 | Přečteno: 892 | Diskuse

Kateřina Kostrůnková

Malá radost pro staré lidi v domovech

Bydlí tam, často jen leží a v mnoha případech se nemají na co těšit. Jejich rodina se k nim nedostane tak často, jak by si přáli. Každý zájem o ně je pro ně velkým potěšením a vysvobozením z dlouhého všedního dne.

20.8.2017 v 14:08 | Karma článku: 19.04 | Přečteno: 555 | Diskuse
VIP
Počet článků 134 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2547

Pražanda žijící x let ve střední Itálii, která ráda vzpomíná na osmdesátá léta v Československu a píše také postřehy z každodenního italského života.

 

Co mě baví? Žít, snít, jíst a vzpomínat :) 

 

Právě vyšla má první kniha Zrzavé dětství v socialismu. Jestli se chcete vrátil v čase......, tak tady!

 

Zrzavé dětství v socialismu

Seznam rubrik

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.