Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Kdybych se měla držet všech rad pro zdravý život, tak asi chcípnu hlady!

13. 03. 2016 7:03:00
V polovině osmdesátých let se říkávalo, že naše čokoláda je jen obarvený margarín, že ta pravá čokoláda se k nám ,,díky" komunistům nedostane. Teď se k nám dostane všechno, ale ..............

............já bych si raději dala ten ,,obarvený margarín."

Supermarkety praskají ve švech, stovky druhů čokolád, jogurtů, zmrzlin, limonád - prostě všeho. Nechci se rouhat, ale dnes je všeho moc. Pak se výrobky šidí jak to jde, příroda se ničí o sto šest a lidé se vrací k domácí výrobě, protože to ,,umělé svinstvo" jíst nejde (o konzervantech ani nemluvím).

Když jsem se vracela z Prahy do Itálie, nakoupila jsem si v Bille na letišti plno dobrot. No, teda myslela jsem si, že nakupuju dobroty. Z nostalgických důvodů jsem většinou kupovala to, co jsem znala z dětství.

Lipo, Kočičí jazýčky, Banánek v čokoládě, Margot, Rumové pralinky, Antiperle, Šumák atd. Prostě to, co mi připomínalo osmdesátá léta.

Na pohled stejné, cena samosebou několikrát vyšší a chuť - spíš pachuť, nesrovnatelně horší. Někdo by mohl namítnout, že jsem tu chuť za těch třicet let už zapomněla, ale to se plete. Chuť se nezapomíná, stejně jako vůně. Naopak. Ucítíte-li náhodně nějakou vůni z dětství, přenese vás rázem do toho dávného okamžiku. A někdy stačí jen pohled na obrázek - třeba žvýkačka Pedro nebo Sevak. Hned je člověk cítí v puse. Mně o tom stačí i psát. A to, jak Kočičí jazýček křupl a rozpustil se na jazyku, to jsem taky nezapomněla.

,,Tohle bývala v mém dětství jedna z nejlepších čokolád," vytahuji z tašky Kočičí jazýčky a podávám je Mauriziovi. ,,Fuj," Maurizio se šklebí nad čokoládou, kterou právě ochutnal.

Hned jsem si jeden jazýček strčila do pusy a v duchu jsem si říkala, že Maurizio neví, co je dobré. ,,Fuj," převaluju jazýček v puse a jeho mazlavá konzistence a umělá chuť mě nemile překvapují.

Stejně tak Banánek v čokoládě, Šuměnky či čokoládové střapce na vánoční stromeček, které jsem si s radostí také dovezla. Jediné co je stejné jsou Antiperle.

Čím to je, že retro výrobky chutnají úplně jinak? To nemají staré receptury, podle kterých by to mělo chutnat stejně?

Já, když dělám maminčino vánoční cukroví, tak je sice trochu horší, mojí maminu trumfnout nemůžu, ona měla zlaté ruce, ale chuť je hodně podobná. Stačí se držet receptu.

Nejen cukrovinky jsem vozila z Prahy.

Lovecký salám byl jako bláto, z dětství pamatuju, jak se blbě řezal, protože byl tvrdej. Teď je tak gumovej, že ho klidně ukousnete. Jediné co je stejné, že leze mezi zuby.

Vysočina bývala jeden z lepších salámů, teď mi to ani pes nežral. A buřt nebo špekáček? Bílé kusy čehosi uvnitř. No jo, je to špekáček, ale že by tam mělo být víc špeku než ostatního?

Jediné co nezklamalo, bylo pivo - to máme furt stejný a furt dobrý. Nejlepší, řekla bych (možná ho po tom italským patoku za pět euro přeceňuju, ale Plzeň je Plzeň). Jen kdyby tady v Itálii v supermarketu nestála třetinka Plzně skoro stejně jako sedmička docela dobrého vína.

Před pár týdny jsme šli v Perugii po kině do restaurace, žízeň veliká, tak objednáme velké pivo (0,4l). Napiju se - ,,hm, výborný, co to je za pivo?" Kouknu na sklenici - Plzeň. Po kině už jinam na jídlo nechodíme. Točená Plzeň je totiž v Itálii vzácnost.

Ale abych se vrátila k názvu tohoto blogu.

Od malička jsem jedla všechno, nikdy jsem nebyla vybíravé dítě, snad jen hrachová kaše a škubánky ve školní jídelně, to jsem nemusela, ale dnes jím i to. Jak říkávala moje mamka: ,,Co ty Kájo nejíš." Díky Bohu jsem se nemusela nikdy omezovat - miluju sladké a největší hlad mám večer u televize - to je nás asi víc.

Ale člověk stárne, víc čte určité typy článků a dozvídá se stále víc a víc věcí, které mu ty jeho hezké chvilky znepříjemňují.

Večerní mlsání zmrzliny jsem nahradila zmrazeným jogurtem (je teda fakt, že bych večer u filmu sežrala rodinné balení), místo brambůrek dávám na misku ořechy (má dětská přezdívka veverka se hodí a mé velké zuby jakbysmet), místo čokolády si dám nakrájené ovoce. A panáka po večeři na slehnutí (tady v Itálii je to běžné) - to jsem už také odbourala. Maximálně si dám sklenku vína, k té mé jedné večerní cigaretě. Ano, kouřím jednu cigaretu denně. Spousta lidí se mě ptá, proč to kouření prostě nezabalím, když mi stačí jedna cigareta denně. Ale můj večerní relax je právě ta jedna cigareta, spolu se skleničkou vína, u českého seriálu nebo po dopsání blogu.

Každý den jím ovoce i zeleninu (dřív bych si připadala jako králík), maso jsem omezila na minimum (po shlédnutí několika videí na Facebooku jsem usoudila, že oči telete před porážkou jsou opravdu stejné, jako oči kočky nebo psa, jejíž zabíjení jsem u jiných národů vždycky hrozně odsuzovala). Hodně piju (vodu). Při nákupu si většinou nasadím brýle (bez nich vidím tak maximálně nápis a cenu), abych si přečetla složení výrobků (výrobky s palmovým olejem nekupuji). Nedávno jsem zjistila, že palmový olej je i v bujonu ve vaničce. Píšou sice, že bujon vzniká z poctivých ingrediencí, bez přidaných konzervantů, glutamátů a barviv, takže si ho i poctivej blbec jako já koupíl. Nenapadlo mě, že je tam palmovej olej. Dnes už kupuju na trhu čerstvou zeleninu a dělám poctivý bujon doma - v hrncích jak pro závodku (viz foto).

Snažím se prostě dělat dobře jak mému tělu, tak naší planetě. Jenže každý den se dočtu nové a nové věci, které škodí mému zdraví. Tak třeba že:

Rozpustné kafe je nezdravé. Překapávané kafe s mlékem nepít, prý zahleňuje organismus. Cukr škodí, takže kafe jedině černé a hořké ...... a to mi fakt nechutná.

Sladké k snídani (italská klasika)? Výrobky z bílé mouky jsou prý příčinou mnoha zdravotních problémů a civilizačních chorob. Navíc další italská klasika - každý den jíme těstoviny. Bezva!

A když si koupíte výrobky, na kterých je napsáno celozrnné, tak prý toto pečivo a těstoviny většinou obsahují jen zanedbatelný podíl celozrnné mouky. Někdy je prý dokonce bílá mouka barvená na hnědo. Takže asi koupím pole a zaseju zrno - na internetu už prodávají i domácí mlýn (teď, když si můžeme koupit cokoli, tak se vracíme k domácí výrobě).

Maso je nezdravé, to stejně skoro nejím, snažím se ho v poslední době nahradit luštěninou - prý porce čočky nahradí plátek masa. Minule jsem udělala fazole na cibulce .... a Maurizio si k nim dal řízek! Dneska mi odmítl zeleninový vývar a místo sýra s čerstvými fazolkami fava, koupil si šunku a mortadellu. Prý není koza, aby jedl furt něco zeleného (včera měl pstruha, ale to už zapomněl).

Ryby mám ráda (chudinky). Kolik rybiček dušiček sežeru v jednou menu v restauraci, kolik očíček na mě kouká, když mi vážej sardinky nebo krevety v rybárně. Asi přestanu jíst i ryby.

O škodlivosti salámů mluvit ani nemusím. A co vajíčka? - skoro na všech krabičkách je už dnes napsáno, že slepice jsou chované na zemi, ne v klecích. Ale jak? A je to pravda?

Sýry milovala moje mamka, já si občas dám sýra kus, ale jíst ho furt? A pak, co já vím, co za trávu jedí ovce a krávy, vždyť se většinou pasou u silnice, u dálnice a dokonce jsem je viděla i na kruháči.

Jako malé mi táta říkával: ,,Hlavně nejez ovoce od silnice Kájo, je plné olova."

No jo, ale spousta polí a ovocných sadů je u silnic (alespoň tady v Itálii).

Kdybych se měla držet všech rad pro zdravý život, tak asi chcípnu hlady!

Takže se řídím zdravým rozumem a prastarým doporučením - všeho s mírou. Vždyť tak to dělá a radí i můj vzor - moje osmdesátiletá tchyně. A i když jsem u doktorů častěji než ona (jsem kapánek hypochondr), doufám, že střídmost je ta správná cesta.

Autor: Karla Šimonovská-Slezáková | neděle 13.3.2016 7:03 | karma článku: 43.92 | přečteno: 9642x

Další články blogera

Karla Šimonovská-Slezáková

Už to bude rok .......

Je to zvláštní pocit, když začnu vzpomínat na Itálii. Vidím přesně každý ,,kámen." Každý obchod, všechny ty ulice i restaurace, každý detail v ,,mém" bytě a někdy slyším i ty cikády, co mi koncertovaly celé léto pod okny.

31.5.2017 v 11:04 | Karma článku: 34.43 | Přečteno: 1806 | Diskuse

Karla Šimonovská-Slezáková

Tak jsem zase tady aneb Proč jsem tak dlouho nepsala

Tenhle blog jsem začala psát na konci září. Jenže pak jsem měla blok - nemohla jsem psát. Ten návrat do Čech nebyl tak jednoduchý, jak jsem si představovala a všechno mě to nějak semlelo.

7.2.2017 v 13:55 | Karma článku: 34.17 | Přečteno: 1899 | Diskuse

Karla Šimonovská-Slezáková

Nikdy neříkej nikdy

,,Jaké to je, vrátit se po 12 letech života v Itálii do rodné země, začínat ve středním věku vše od začátku, zvykat si na rozdílný životní styl a po letech zase pracovat?" Na tohle se mě teď hodně lidí ptá. A já? Zatím se usmívám.

22.9.2016 v 13:04 | Karma článku: 42.45 | Přečteno: 5529 | Diskuse

Karla Šimonovská-Slezáková

Jak jsem prožila další zemětřesení v Itálii

Bylo 3,36 ráno, když se mi začala klepat postel. Velká skříň tancuje ode zdi ke zdi a podkrovní pokoj v domě u mé kamarádky Simony, kde už tři týdny bydlím, vypadal jak kajuta na lodi. Všechno se houpalo a klepalo.

24.8.2016 v 16:52 | Karma článku: 39.00 | Přečteno: 6435 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Iva Marková

Povodeň dvacetiletá

7. července to bude dvacet let ode dne, kdy náš kraj u Tiché Orlice zažil povodeň, jakou do té doby nikdo neviděl. Tehdy byl zatopen i dům mých rodičů, a tehdy také vzniklo těchto pár poznámek:

26.6.2017 v 21:01 | Karma článku: 6.67 | Přečteno: 145 | Diskuse

Pavel Skramlík

Hodina od Prahy a kafkovské téma

Netušil jsem, jak snadno a zdařile může člověk udělat dobrý krok k velké a pozitivní životní změně. Po 48 letech života v Praze jsem se přestěhoval do jednoho nevelkého/nemalého města na severu Čech. Donutilo mne to přemýšlet.

26.6.2017 v 8:30 | Karma článku: 13.44 | Přečteno: 256 | Diskuse

Lucie Amálie Sulovská

Slunce svítilo i v noci (II.)

(Povídka) Římské letiště přivítalo kardinála Bangouru každodenním shonem. Tentokrát to ale pro něj neměl být jen obyčejný let do vzdálené destinace. Po patnácti letech v Římě se na příkaz papeže vracel domů, do Afriky.

26.6.2017 v 5:45 | Karma článku: 13.80 | Přečteno: 383 | Diskuse

Veronika Fojtíková

Postup vpřed

Ano, chci psát. Ano, mé články se čtou. Ano, umím být i vtipná. Ano, mám snahu postupovat vpřed. Chci na sobě pracovat a chci postupovat dál.

26.6.2017 v 5:00 | Karma článku: 4.30 | Přečteno: 76 | Diskuse

Katarína Lorenčíková

Voila!!!

Občas pozorujem svet okolo mňa menej.. občas viac.. obcas nechápem, ako sa to všetko synchronizuje.. toto je príbeh o Veronike a o mojej ceste...

25.6.2017 v 22:14 | Karma článku: 4.83 | Přečteno: 116 | Diskuse
VIP
Počet článků 132 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2540

Pražanda žijící x let ve střední Itálii, která ráda vzpomíná na osmdesátá léta v Československu a píše také postřehy z každodenního italského života.

 

Co mě baví? Žít, snít, jíst a vzpomínat :) 

 

Právě vyšla má první kniha Zrzavé dětství v socialismu. Jestli se chcete vrátil v čase......, tak tady!

 

Zrzavé dětství v socialismu

Seznam rubrik

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.