Mylně jsem se domnívala, že v dobách socialismu bylo MDŽ svátkem, na který by ženy raději zapomněly. Všude se mluvilo o jednom červeném karafiátu, který donesli pionýři, o kazetě mýdel, které ženám darovalo ROH a o mužích .......
..... kteří to MDŽ slavili po svém.
Jak to ale opravdu bylo?
Mamky už se nezeptám, a tak jsem pátrala v diskuzích u jistých článků (on se totiž člověk z diskuzí dozví kolikrát víc, než z celého článku). Z komentářů jsem usoudila, že ženy vzpomínají na MDŽ v socialismu s láskou. Prý občerstvení bylo objednané z lahůdek (nemusely to připravovat ony, jak se mnohndy píše), pracovní doba se pokrátila a všechny ženy z podniku se sešly v zasedačce nebo v kantýně, kde na ně čekaly chlebíčky, limonády a víno. Poseděly, pokecaly, dostaly kytičku (někdy karafiát, někdy hyacint) a malý dárek (kazetu mýdel, balíček utěrek, bonboniéru). Prý je to velmi potěšilo (dnes v práci nedostanou ani ten ,,povadlej" karafiát). Karafiát nebyl nikdy povadlej, protože tenkrát se tento rudý květ nedovážel z daleka, ale pěstoval se u nás a vydržel ve váze i tři týdny.
V diskuzích mnoho žen vzpomíná také na to, jak měly jistou práci, kterou teď (hlavně ženy po padesátce) shánějí horko těžko, každý měsíc dostaly výplatu (což je dnes mnohdy nejisté), a i když v obchodech nebyl takový výběr, potraviny, potraviny byly a byly dobré (ale o tom zas až příště).
Já si z MDŽ v socialismu pamatuju jen dvě věci - papírová přáníčka a to, jak jsem chodila loupit.
Kreslení mi nikdy nešlo - no co mi vlastně na základce šlo, možná lumpárny. Snad jsem k sobě zbytečně kritická, ale u sepisování mých vzpomínek si často povzdechnu: ,,Chudák máma."
,,Ták děti, dnes nakreslíme maminkám krásné přáníčko, protože zítra je MDŽ. Kdo ví, co znamená MDŽ?" Děti se hlásily, vypínaly, až se jim pod lavicí bačkůrky vyzouvaly. Já čuměla z okna směrem k našemu domu a těšila se, až skončí vyučování a já půjdu do zahrad hledat něco pro maminku. Strašně mě bavilo lézt s klukama přes ploty zahrádek a hledat něco, co by se mohlo uloupit. V létě třešně, na podzim jablka a hrušky. Jak se říkávalo - kradené chutná nejlíp. Asi to byla pravda, protože když mi donesla třešně teta Dana, nepochutnala jsem si na nich tak, jako na těch ze stromu v cizí zahradě. Ale co tam najdu teď? Přemýšlela jsem v duchu, když mě z mého rozjímání vyrušila soudružka učitelka Krajíčková. ,,A co ty Kájo, co ty dáš mamince k MDŽ krom přáníčka, které si tu dnes vyrobíme?" Jelikož mě soudružka učitelka překvapila a neslyšela jsem odpovědi spolužáků, vypadlo ze mne: ,,To co najdu." Třída se začala smát.
No jo, nebyla jsem vlezprdelka Monika, která přislíbila umýt doma nádobí, ani hodná Markéta, jež prý vyluxuje celý byt. Mě stačil povinný úklid každou sobotu. Jak já nesnášela utírání prachu (to mi zůstalo dodnes, to raději vytírat).
Spolužák Petr prý zanechá na kuchyňském stole žákovskou knížku, otevřenou na stránce, kde jsou samé jedničky. Takovou stránku jsem měla jen v první třídě, takže taky nic. Musím jít loupit. Mrkla jsem na Mirka, kluka od sousedů, který věděl, že my dva domů jen s přáníčkem nepřijdeme.
Ale to muselo ještě chvilku počkat. Nejdříve vyrobit přáníčko. Pastelky v plechové krabici, bílá lepící pasta, nůžky a čtvrtka. Každý rok bylo přáníčko jiné. Malované pastelkami na čtvrtku, zpředu velké MDŽ a kytičky, uvnitř přání pro maminku nebo babičku. Další rok malované s nalepenou kytičkou, kterou jsme si doma vylisovali, později lepené s okénkem, ve kterém byla naše fotografie. A někde mám i přáníčko přímo od fotografa, z venčí holčička s kytičkou, nápis MDŽ a uvnitř naše fotka. Ale to se muselo platit, takže ho maminky kupovaly babičkám, společně s kazetou mýdel.
,,Mirkůůů děléééj," křičím na spolulupiče, který se vykecával před školou s Renatou. ,,No jóóó, Mireček blbeček je zabouchnutej, ale dnes jsi m slíbil, že půjdeme do zahrad." Krást mě bavilo, jenže sama bych neměla odvahu a navíc jsem žárlila na krásnou blondýnku.
Hodili jsme aktovku do předsíně a rychle do Žlutky, kde bývaly malé zahrádky.
V jedné pár modrých krokusů, v druhé prvosenka, narcis a tulipán, v další pár modřenců, bledulí a po cestě domů ještě fialky pro babičku. ,,Tááák," sedli jsme s Mirkem na zídku u hřiště a spravedlivě si rozdělili lup.
,,Kájo, kdes to vzala," zhrozila se mamka, když viděla vázu plnou kytek a o ni opřené přáníčko. ,,Že tys zas někde lezla přes plot?"
,,Nééé neboj, to bylo u plotu, jen jsem natáhla ruku jako Saxana, nikam jsem lést nemusela. Stejně na ty zahrádky do jara nikdo nejezdí, to by byla škoda nechat to tam." Mamka se usmála, přivoněla k pugétu: ,,Tak já ti kočičko moc děkuju," a po chvilce dodala: ,,Ale jestli tě někdo příště chytí a zmaluje ti prdel, tak já ti ještě přidám, krást se nemá." Věděla jsem, že má velikou radost, a že tu poslední větu přidala jen jako výchovnou.
Táta jí kytky nenosil, alespoň si to nepamatuju. Možná jednou - dvakrát, donesl kytičku sněženek, když jel do města.
No co, Maurizio mi taky kytky nenosí a vůbec mi to nevadí. Táta dal mamce peníze a ta si ty živé květy koupila sama, ale v lahvičce (voněly víc a vydržely dýl).
A já? Já to dělám stejně, já jsem totiž celá mamina.
