Na zimě mám nejraději to, že mi připomíná dětství

Tam, kde žiju, tam si té pravé zimy moc neužiju. Ale když jedu jednou ročně do hor, užívám si zimní radovánky stejně, jako před pětatřiceti lety. Bože jak ten čas letí! ....a vzpomínám na dětství nás, ,,Husákových dětí."

Městečko Andalo, ve kterém se právě nacházím, leží kousek od Trenta a my sem už pár let jezdíme na zimní dovolenou. Jsou tu nejen krásné sjezdovky, ale také plavecký a zimní stadion.

Ve střední Itálii si moc nezabruslím. Nejbližší zimní stadion je cca.70 km daleko, a když jsem loni zjistila, že pouhých 15 km od Assisi otevírají každoročně na pár měsíců venkovní kluziště, nenašla jsem nikoho, kdo by chtěl bruslit. A tak jsem tam byla jen jednou. Stejné je to i s bruslemi in-line, tenhle sport se v Umbrii neprovozuje (není tu kde bruslit) což mě mrzí. 

Severní Itálie je jiná, lidé tu mají bílé kožené brusle nebo kanady (jinde si půjčují modré plastové brusle na pokladně), děti brusličky kačenky s umělohmotným páskem (já mívala stejné, ale s páskem koženým) a můžete si zaplatit i instruktora.

A právě tady, na zimáku v městečku Andalo, jsem se zase, přenesla v čase - tentokrát na Nikolajku.

Tenkrát jsme uměli bruslit skoro všichni. Pražáci chodívali na zimní stadiony Nikolajka, Štvanice, Výstaviště. Když dlouho mrzlo, což tenkrát mrzlo skoro každou zimu, postříkal se kus fotbalového hřiště a mantinely se udělaly ze sněhu. A díky velkému mrazu se chodívalo také na rybník pod nemocnicí Motol nebo do zátok na Vltavě.

Já chodívala co pamatuju hlavně na Nikolajku. Jako prcek se sestrou Ivetou, díky které jsem na Nikolajce, krom ledu a občerstvení, navštívila také ošetřovnu - lehce mi natrhla lýtko bruslí a ještě mě seřvala: ,,Když neumíš bruslit, nesmíš jezdit hada." Později jsem jezdívala na zimák s kámoškama z Hlubočep a v dospívání s kámošema.

Několikrát jsem si rozbila koleno či bradu, jak na prvních brusličkách (kačenkách) s dvěma řadami nožů, tak na mých krásných bílých bruslích, které jsem dostávala pod stromeček. Ale nikdy jsem na bruslení nezanevřela. 

Ani tenkrát, když jsem jako většina holek mého věku jezdila v blízkosti nejhezčího kluka ze zimního stadionu - kdyby si mě náhodou všiml a těsně před ním jsem hodila takovou tlamu, že si mě nemohl nevšimnou. Ach ty zoubky! 

,,Jsi v pohodě?" Sklonil se nade mnou Petr (jeho jméno jsem zjistila o pár let později). ,,Jo naprosto." Odpověděla jsem, i když mě bolelo koleno tak, že jsem se skoro nemohla postavit. Petr mi podal ruku a já se s úsměvem a se zatnutými zuby zvedla. Pak se usmál a odjel. ,,Ty volééé, ten je božííí," přifrčela moje kámoška a pomohla mi odbelhat se na lavičku. U Fidorky a horkého čaje, pozorovaly jsme Petra, jak skvěle přešlapuje v zatáčce, jak brzdí smykem, jak je sexy, když jede pozadu a jak mu krááásně vlaje šála i jeho rozepnutá bunda. ,,Jo Míšo, ten je faakt boží." Povzdechla jsem si. ,,Ale o tomhle klukovi si můžu nechat na rozdíl od tebe jen zdát." 

Moje kamarádka Michala měla dlouhé vlasy a uměla se už na základní škole hezky obléknout. Ne jako já - krátkovlasej zrzek, co nosil hnědé manšestráky, širokej svetr a ještě širší bundu. Míša si vzala modré kamaše, na brusle navlékla pletené návleky stejné barvy jako byl její svetr a od své mamky si půjčila krásnou bundu, zakoupenou v Domě módy. Měla prostě vkus už jako malá. Pamatuji, že i její pokojíček, v malém domečku na Zlíchově, byl zařízený z mála, ale mnohé jsme jí ho záviděly. Navíc byla chytrá. ,,Tak jsem se Kájo seznámila s Petrovou ségrou a zítra po škole se tady sejdem." Už ani nevím, jestli Míša s Petrem začala chodit, ale určitě s ním a jeho sestrou několik let kamarádila. Mě od toho mého držkopádu Petr vždycky zdravil a občas dodal: ,,Pozor na zoubky." Po letech, když se zastavoval u mne v práci na Andělu, vzpomínali jsme na Nikolajku i na Míšu, která už na nás v té době koukala z nebe. 

I tady na zimním stadionu v Andalu je takovej ,,Petr." Je to fešák, jezdí nejlíp ze všech, má kanady i rozepnutou bundu. Na chvilku jsem se na něj zadívala a zasnila se. Naštěstí mi v pár vteřinách došlo, že už mi není -náct (i když se tak cítím), a že bych mohla být jeho matka. Jo léta letí.

,,To se nediv," řekl mi můj partner Maurizio, když jsem mu u svařáku vyprávěla tento příběh z Nikolajky. ,,On ten Petr nemyslel zoubky na bruslích, ale tvoje klofáky. Vždyť ty jsi jim při těch pádech mohla udělat brázdu v ledu." Pak se mi nikdo nemůže divit, že se občas zasním.

Do dětství mě nevrací jen zimní stadion, ale také saně, dětské lyže a boby před obchodem, které jsou furt stejné - i tady v Itálii. Jen je teď více druhů. Pamatuji na mé červené boby s brzdou, sousedovic Denisa měla žluté a Mirek měl oranžový pekáč. Později jsem dostala pod stromeček červené boby s černým sedákem, to byla tenkrát novinka a mamka na ně musela vystát dlouhou frontu v Máji, jakožto i na malé železné sáňky, které mi také nadělil Ježíšek. To bejvaly ty nejhezčí dárky. 

Jezdili jsme na nich ve Žlutce za barákem celé dny.

Občas se urvala brzda, ale paty huculí stejně brzdily lépe. Kožené palčáky, pletená čepice a šála od maminky, bavlněné punčocháče a teplé ponožky do gumovo-šusťákových sněhulí, to nás celý den chránilo před nastydnutím. A když jsem náhodou promáčela oteplováky (které mi také šila mamka) a začala mi mrznout zadnice, skočila jsem se domů převléknout a hurá znova na kopec. Vnitřky ze sněhulí se večer strkaly mezi radiátor, aby byly do rána suché. Ráno jsme totiž ve stejných botách vyrazili do školy.

Dokážete si představit, že dnešní děti budou mít pod stromečkem železné sáňky, jednu panenku, stavebnici Merkur a dva měkouše (bačkory, svetr, čepice, spodní prádlo). To by pro ně byl asi hodně smutnej Ježíšek a spolužáci by se jim nejspíš vysmáli. Ale tenkrát, to jsme nedostávali tucet dárků. A obsah balíčků byl ve všech rodinách hodně podobný. Já byla nejšťastnější dítě na světě, když jsem měla pod stromečkem boby. Hned jsem si na ně v obýváku sedla a odkoukala jsem v nich i večerní pohádku. Pokud jsem dostala kulicha, odkoukala jsem pohádku s ním na hlavě a s jakoukoliv hračkou jsem pak spala. Tenkrát jsme měli radost ze všeho. Ráno jsem vypila čaj, sezobla pár kousků cukroví, dva čokoládové střapce ze stromečku do kapes a hurá na kopec, ukázat tu nádheru všem kamarádům. Moc dobře si vzpomínám, jak se hned poznalo, co kdo dostal pod stromeček. Tu nové saně, tu čepice, rukavice, sněhule. I po prázdninách ve škole bylo vidět spousta nových svetrů, bund a bot. Během roku se toho tenkrát moc nekupovalo. 

Když jsem tady v horách a chytám do pusy vločky, ulamuju rampouchy, obdivuji třpytící se sníh a dělám v něm andělíčky, kouluju Maurizia a promáčené rukavice strkám mezi žebra radiátoru, tak tady si připadám zase jako ta malá zrzavá holka. Ta, co se špičkou jazyka dotýkala železných saní, aby věděla, jestli se opravdu přilepí, ta, co chroupala sníh jako mraženou dřeň a cucala rampouchy jako lízátka.  Na zimě mám prostě nejraději, že mě vrací do dětství.

PS:  K fotografii v úvodu (která mě na Facebooku pobavila), řekla bych jen to, že my - Husávovy děti, měly jsme štěstí. Naše dětství bylo svobodnější - oproti dnešním dětem a naše dospělost je teď - oproti tehdejším dospělákům také svobodnější.