Už ani ti příbuzní nejsou co bejvali

Doba se mění - podle mne k horšímu. Tam, kde bývala zelená prostranství, tam je dnes beton, asfalt či dlažba, Místo křiku a smíchu dětí, je teď pod okny slyšet jen hluk aut. A ani ty mezilidské vztahy už nejsou co bývaly.

Jen si vzpomeňte, kdy jste si dali naposledy kafe se sousedkou, kolikrát za rok jste jeli navštívit tetu a jak dlouho už jste nepřespali u rodičů jen tak, jen aby jste s nimi strávili víc času.

Na vesnických náměstích už nepotkáte hloučky ženských před obchodem ani diskutující skupinku chlapů kolem auta. Maximálně pár důchodců. Pokud chcete potkat vaše sousedy, jděte na Facebook a jiné sociální sítě.

Já jsem se ,,v telecím věku,"(který u mne trval zhruba do třiceti let) příbuzným vyhýbala. Ne, nic špatného mi neudělali, jen jsem prostě raději běhala za klukama a po zábavách, než abych jezdila k tetám a sestřenicím. Teď, když jsem zmoudřela (alespoň v to doufám) a ráda bych mé sestřenice a tety zase vídala jako v dětství, nejde to. Ne kvůli vzdálenosti, ale za ta léta jsme se tak nějak všichni odcizili. Napíšeme si e-mail, zprávu na Facebook, jednou za rok si zavoláme. Zkrátka už ty příbuzenské vztahy nejsou co bývaly.

Jelikož jsem o všech tetách už psala, chtěla bych dnes napsat pár řádků o sousedech. O sousedských vztazích za socialismu. Vždyť tenkrát pro nás byla i sousedka něco jako teta (což už se dnes také vidí málokde).

V našem domě, na Hlubočepské 2 (Raudnicův dům), bývalo čtrnáct různých bytů. Od malých a vlhkých v přízemí, až po krásné a velké byty v prvním patře. V těch velkých bydlely rodiny s dětmi, v těch malých staré babky. I když ony možná zas tak staré nebyly. Tenkrát se nosil šátek na hlavě už v šedesáti, vlasy se moc nebarvily (dělávala se spíš trvalá) a zástěra jim na věku taky neubrala. Kdo ví kolik jim bylo. Zkrátka pro nás děti to byly staré babky.

A šéfovou všech babek byla paní Fedáková, která bydlela v přízemním bytě s okny do hlavní ulice. Věděla vše o všech a své informace (leckdy smyšlené) sdílela s ostatními babkami na našem dvoře. Pokud jsem okolo nich prošla a všechny babky se za mnou otočily, mohla jsem si být jistá, že já či někdo z mé rodiny je v jejich ,,prádelně" zrovna propírán. 

Jako děti jsme chodívaly do sklepa a okénkem pod lavičkou (na které babky sedávaly), poslouchaly jsme drby o lidech z našeho baráku a o tom, jaký jsme spratci - náramně jsme se tím bavily.

Paní Fedáková sedávala na lavičce celé dny. Co taky doma - sama a bez televize. Kouknout na nějaké to Televarieté chodívala paní Fedáková k sousedce Plešmídové. Druhý den jsme poslouchali, jak jsou ty zpěvačky a baletky nestydaté, proč jsou v té televizi polonahé, a že by se měly stydět. Co by asi babky říkaly na zpěvačky dnes. Z Madonny by je nejspíš klepla pepka. 

Byt paní Fedákové byl tmavý a dlouhá kuchyň bez oken spojená s obývákem bývala dost depresivní. Vždycky jsem ji litovala, kde to musí ta babča bydlet. Ale její ložnice byla krásná. Starodávná almara u zdi, jedno velké křeslo a hlavně velká postel s duchnami, vždy krásně ustlaná, přikrytá háčkovanou dečkou, na které seděly panenky s porcelánovou hlavou. Zbytek panenek měla na staré galerce před zrcadlem. Byla to její chlouba a občas nás pozvala, abychom tu krásu viděli. Vedlejší pokoj jsem nikdy neviděla. Byl to pokoj jejího syna, na kterého stále čekala. Ale ani jejího syna jsem nikdy neviděla. Možná proto byla babka Fedáková tak protivná a v lásce jsme ji moc neměli. Hlavně proto, že topila koťata (kolem baráku bývalo spousta toulavých koček, tudíž i koťat). Mockrát jsme našli polomrtvá koťata v popelnici. To jsme pak sedli na kola, jezdili po dvoře dokolečka a zpívali: ,,Fedáková topí koťata, je to baba jedovatá." Když si na to teď vzpomenu, je mi jí líto. Vždyť ona byla jen stará nešťastná babka, která čekala  - marně na svého syna. 

Její největší kámoška byla paní Plešmídová - další babka, která si u nás dětí oblibu nezískala. Vstupní dveře do jejího bytu byly přímo na dvoře, kde se hrávaly různé míčové hry a paní Plešmídová nebyla z časté ,,návštěvy" našeho míče v jejím bytě nadšená. Její nadávání bylo slyšet až na náměstíčku.

Podobně na tom byla i domovnice paní Jačková. Ta měla navíc starého černého pejska, kterému se náš míč také nelíbil. Když se tyhle tři babky sešly na lavičce, šli jsme si raději hrát na druhý dvůr nebo do parku. Poslouchat, jak by nás ty mámy měly řezat od rána do večera, to se nám fakt nechtělo.

Opak byla stará paní Plavcová. Nikdy na nás nenadávala, zašívala nám roztržené tepláky, abychom nedostali od rodičů výprask, na Vánoce dělávala čokoládu do plechových formiček, a pak nám ji zabalenou v alobalu darovala. Několikrát jsem se v dospělosti pokoušela vyrobit takovou čokoládu i já, ale marně. Ledová čokoláda od paní Plavcové byla jedinečná.

Nejraději jsem však měla paní Vojtovou odnaproti. Byla to nejmilejší babka z celého baráku, taková pohádková babička. Občas jsem k ní přeběhla jen tak v bačkůrkách, sedla jsem si u ní v kuchyni na kanape a koukala, jak peče a vaří na starých kachlových kamnech, ve kterých praskala polínka. Když paní Vojtová zadělala těsto na buchty, sedla si ke mně a vyprávěla mi příběhy z jejího dětství nebo si vyndala ze šuplete velké brýle a četla mi pohádky. Paní Vojtová byla pro mne jako druhá babička.

Poslední z babek v našem domě byla paní Wágnerová. Tahle paní byla jediná, která nenosila zástěru ani šátek. Ze svého bytu skoro nevycházela, s babkama se bavila jen z okna, ve kterém sedával její krásný velký černý kocour. Možná proto jsme jí říkávali nóbl babka Wágnerka.

Když teď vidím panenku s porcelánovou hlavou, vzpomenu si na paní Fedákovou, při pečení vánočního cukroví vidím krom mojí mamky i paní Plavcovou, a vůně buchet mě vrátí do kuchyně k paní Vojtové. 

Dneska to mělo být o ,,tetách" z našeho baráku, ale uteklo mi to trochu jinam. No nevadí, vždyť stáří má přednost a na ty ,,naše" babičky bychom neměli zapomínat.