Tenkrát o prázdninách aneb Léto bez počítačů a mobilních telefonů (fotoblog)

Komu je dnes víc než třicet let, bude mu nejspíš mé vyprávění povědomé. Vždyť většina z nás stavěla hráze na potoce, chytala pulce, lezla po stromech a koupala se v sudu pod okapem nebo v plechových neckách na zahradě.

Jaké bylo léto tenkrát, když si na každém rohu hrály děti, když jsme od rána do večera lítali venku bez rodičů a domů jsme se vraceli, jen pokud nám kručelo v břiše nebo až se rozsvítily pouliční lampy. Jaké bývaly prázdniny bez mobilních telefonů, když jediná možnost jak nás najít, byla  zeptat se dětí kolem.

Pro mne krásné, dobrodružné a volné. Vždyť tenkrát jsme už od školky bývali venku sami, jen se sourozenci a kamarády.

,,Mirku, neviděl jsi naší Káju?" Ptala se moje mamka, která se před chvílí dozvěděla, že v obchodním domě Máj na Národní třídě dostali cvičky. ,,Jo, šla na zahradu k Janě Petříkové." Odpověděl sousedovic kluk a čutal dál do balónu. Naštěstí jsem byla blízko, takže stačilo zahulákat z okna. ,,Kájo, domů." ,,A proooč?" ,,Nekecej a dělej." Přiběhla jsem domů, zelená kolena od trávy, hlínu za nehty, pusu ušmudlanou od jahod.  ,,Co se děje mami, proč nejsi v práci?"

,,Vzala jsem si na odpoledne volno, pojedeme do Máje pro jarmilky." Když tenkrát někde dostali nedostatkové zboží, muselo se všeho nechat. ,,Umyj si ty špinavý ruce a nohy, vezmi si slušné oblečení a jedem." Byla jsem nadšená. Mamka mi koupí nové cvičky, z těch starých už se mi stejně klube palec ven, dáme si karamelový pohár a možná vydyndám i nějaké nové Pexeso nebo čokoládu s vystřihovací panenkou.

Kdybych tenkrát nebyla za barákem u Jany, ale třeba u jezírka v Prokopském údolí, někdo by tam pro mne na kole dojel. Za nanuka či kulaté lízátko by tenkrát dojel kdokoli kamkoli.

Jo panečku, to byla doba. Na kole jsme jezdili po celých Hlubočepích i okolí, v kapsičce na krku klíče a pár drobáků na rohlík a pacholíka k svačině. Vodu jsme pili z pumpy, kterých bylo všude dost. Velké i malé pumpy u silnice, jenž nás ohodily od sandálů po pupík a ve většině činžovních domů kohoutek na chodbě, takže žízní jsme nikdy netrpěli.

Celý den, celé léto, necítili jsme potřebu televize ani rodičů. Měli jsme tolik kamarádů, že jsme nevěděli kam a co dřív. Stavěli jsme si bunkry, hráli spousty her, ať už s míčem nebo bez. Stačilo nám málo - jedna delší guma do spoďárů. Milovala jsem skákání gumy.

A stačilo nám ještě míň - jeden provázek. Přebíračka se dala hrát kdekoli a moc nás bavila. Stejně jako Nebe, peklo, ráj. Neměli jsme sice bazény a moře, ale koupali jsme se všude možně. Někdo v rybníce, někdo v řece, někdo na pískovně - ta byla nej neboli boží.

U nás bylo v Prokopském údolí krásné jezírko, ale když se nám nechtělo dva kilometry na kole, postavili jsme si hráz v potoce před barákem a cachtali se tam. Nevadila nám ledová voda ani zelené řasy plápolající na kamenech. Někdy se vyndaly necky či malý kulatý bazének, lavor na omytí nohou a na dvoře bylo veselo. Vyblbli jsme se všude -  i sud pod okapem byl dobrej. O víkendu nás brala mamka do Podolí nebo do Radlic na plavečák, ale tam se mi moc nelíbilo. Hlava na hlavě, deka na dece a dlaždičky, na kterých jsem si několikrát rozbila hubu - skoro. Můj pád ztlumil nafukovací kruh ve tvaru motýla či kachny.

Jezdili jsme na všem co se dalo, lezli jsme všude kam se dalo - i nedalo. Má nejoblíbenější zábava bylo lezení po stromech, kde mě neodradil ani pád rozkrokem na větev. Ten mi v sedmi letech přivodil ,,měsíčky,"babičce Božence šok a Mirkovi (který mě po té třešni honil) pár přes držku. Skákali jsme jak opice ze stromu třešně na stromky višní u nás pod barákem a nevadila nám ani smůla, která ze staré třešně vytékala.

Pár let na to jsem zase padala z třešně, tentokrát asi z pěti metrů na záda. Zachránila mě hromada větví a domů jsem se belhala jak postřelená laň. Moje ségra Iveta, Mirek i jeho sestra Květa mě po cestě podpírali, ale doma jsem dělala, jakože nic. ,,Au," bolel mě každej pohyb, ale nesměla jsem ani ceknout. Schytala bych totiž pěknou polízanici. Tenkrát jsem byla snad z gumy - bolest si pamatuji jen první večer! Vidím to jako včera, to spartakiádní lehátko, na kterém jsem měla spát. Na mé válendě spala teta Jana z Opavy, která přijela na návštěvu. ,,Kájenko moje, co jsi dělala?" Strachovala se teta, když viděla moje modrá záda. Já se zase strachovala, abych od našich neměla modrou ještě prdel. Teta mě prohmatala, jako zdravotní sestra zjistila, že jsem jen naražená a na spartakiádní lehátko si lehla ona. Nepráskla mě.

Lezení po všem možném mě provázelo celé dětství. Po skalách na navážce pod školou či v Prokopáku, po zídkách všech druhů i výšek, po zábradlí na dřevěném mostě ve Žlutce (když na ten most teď zajdu, uvědomuji si, jak málo stačilo, aby byl ze mne mastnej flek).

Chodili jsme po kolejích jako po kladině a nasávali vůni pražců, Když někdo upadl a narazil si ruku o kameny mezi pražci - nebrečel. Nebyli jsme ufňukánci. Kradli jsme ovoce kde se dalo, kapsy u trenýrek natržené o větve, nohy poškrábané. Krev jsme čistili poplivaným kapesníkem, doma kysličníkem. Zvonili jsme na zvonky a utíkali. Když postavili sídliště na Barrandově, to se to teprve zvonilo. Místo dvou zvonků hezky celé ,,pijáno." Při útěku jsme většinou chytli silniční ekzém (odřená kolena a jiné části těla), ale to nám nevadilo.  

Večer se dělával táborák, opékali jsme buřty a točeňák, chleba i letní jablka. Hmmm, jak mi chutnala ta malá zelená jablíčka, ze kterých nad ohněm prskala šťáva. Nakonec se pekly brambory v popelu. Leželi jsme v trávě a rozžhavenou špičkou na klacku od buřtů jsme malovali na nebe obrázky. Mezi tím pro nás starší sourozenci připravovali bojovku.

Měli jsme krásné prázdniny, krásné léto, krásné dětství!