Během několika minut bylo venku černo

Ne, tak tohle nedám! Proč tak řvou? Proč jich je najednou tolik? To je fakt nesnesitelné! Co se děje? Tolik jich tu nikdy nebylo! Kdybych měla nějakou flintu, tak do nich snad střelím.

Ležím v posteli a hlavou se mi honí tisíce myšlenek. Svítá a venku řve hejno ptáků. Nevidím kolik jich je, mám stažené rolety. Ale slyším je výborně! 

V jednu v noci bylo venku přes dvacet stupňů, takže jsem nechala otevřené dveře na balkon - jako každý letní večer. Většinou mě kolem deváté vzbudí uřvaná sousedka, která se zakecá s někým na ulici. Italové jsou jak známo uřvaní všichni. Většina z nich nemluví, ale křičí. Hlavně, když jde o něco emočního. Tahle sousedka řve ovšem i u pozdravu. Ale jinak je strašně hodná. A taky milá. Pokaždé když nás vidí, tak řekne: ,,Bůh tě opatruj." A mě to vždycky tak nějak zahřeje u srdce a připomene pohádky z dětství.

Dneska ráno to ovšem nebyla sousedka, ale ukrutnej řev tisíce ptáků. ,,Kolik může bejt hodin? Osm?" Říkám Mauriziovi, kterej se taky převaluje. ,,Pět." Odpoví nasraně Maurizio.

Ten řev je horší, než když stojí pod barákem nastartovanej Harley nebo ty paka, co tůrují skútry na semaforu (naštěstí už nám dělají kruháč). Prostě nesnáším, když mě někdo vzbudí - natož po čtyřech hodinách spánku, to bych vraždila.

Zavřu dveře na balkon a řev ptáků se utiší. Po chvilce rána jako z děla. První co mě napadne - někdo hodil na ten strom plnej ptáků petardu. No tak jako nápad by to nebylo špatný.

Ale nebyla to petarda. Během několika minut bylo venku černo, a pak se spustila taková bouřka, že už jsem neusla. Poslouchala jsem ty hromy, které rozdrnčely i okenní tabulky, skrz rolety jsem koukala na blesky a počítala, jestli se bouřka přibližuje. 

Rozpršelo se tak silně, že ani Maurizio nemohl spát, i když toho normálně nevzbudí ani rána z kanónu. ,,To je parádní léto co?" Bručel a převaloval se. ,,No co, mě to nevadí. Mám zalité balkony, umyté auto a ochladí se." Odpověděla jsem mu nadšeně, ale viděla jsem to trochu jinak. Auto mám pod stromem, takže budu ráda, když bude jen posrané od ptáků a špinavé od jehličí. V horším případě na něm můžu najít celý strom, což se poslední dobou při bouřce stává často. Kytky na balkoně budou nejspíš větrem polámané a otevřeným oknem nám napršelo v obýváku na parkety. Ale člověk musí být optimista. A hlavně jsem byla nadšená z mého snu. 

Když jsem šla včera večer spát, koukla jsem na fotku mých rodičů a řekla jim: ,,Už jste mě dlouho nenavštívili ve snu. Aspoň na chvilku by jste mohli přijít." 

Možná vám připadám jako blázen, ale rodiče mi někdy tak strašně schází, že jsem šťastná za každej sen, kde je někdo z nich. Často se mi teď zdává o Sannynce. Minule mi na její bobiky nestačil pytlík, asi jsem si měla koupit los. Kdybych nebyla blbá, už jsem možná bohatá. Občas mi totiž mamka ve snu ukazuje čísla. Prý bych je měla sázet, říká jedna devadesátiletá paní z Kalábrie. A ona ví, o čem mluví! Maria a její dvě sestry sází celý život. Mají ,,malej" domeček v Sidernu, velikostně podobný činžáku na Vinohradech. Ale dvě z nich jsou staré panny. Já se řídím heslem, že člověk nemůže mít všechno. Takže budu mít raději holou řiť, ale stálý sex!

Dneska jsem mohla mít sex i ve snu - i to se občas stává a není to vůbec špatný. Naopak. I když já raději tu romantiku, kterou mám většinou už jen ve snech. Ale zato stojí za to!

Jako dneska v noci. Byla jsem v Hlubočepích, v uličce před naším zámečkem. ,,Prosím tě proč mi ten Open Office nepodtrhává gramatické chyby? Stačí to, že mám italskou klávesnici, takže česká písmenka mám v číslech. A ani s tou gramatikou mi noťas nepomůže. Poradíš mi?" Ptala jsem se vysokého tmavovlasého kluka. Byl krásný a hrozně sexy. Koukal se mi do počítače a já koukala na něj. Ten by stál za hřích! V tom začalo pršet. ,,Pojď k nám, nikdo není doma." Představovala jsem si tu romantiku a táhla ho do baráku.  Stiskla jsem umělohmotnou hnědou kliku na vrátkách velkých dřevěných vrat. Ano, i takové zrůdnosti bylo možné vidět v dobách komunismu na historických budovách. Prošli jsme podloubím, přes dvůr, kolem Žigulíků, Moskvičů a Embéček zaparkovaných před garáží. Otevřela jsem staré dveře do baráku, když v tom vidím mého ex, který běží za námi a něco křičí.

Rozklepaly se mi ruce. ,,Rychle, musím zamknout." Vytahuji klíče a okénky ve dveřích sleduji, jak se můj ex přibližuje. Ten krásný a silný kluk drží dveře a já při pohledu na jeho svalnaté ruce zapomenu zamknout. Můj ex se přetahuje o hranatou hliníkovou kliku se sexy fešákem. Máme kliku, pan úžasný je silnější. Zamknu a vybíhám točité schodiště. Zastavím se v patře u okna a koukám na dvůr. Prší, ale já mám pocit nádherného dne. Jsem doma. Doma v Hlubočepích, v objetí nádherného kluka. Otevřu prosklené dveře, které mají také hliníkovou kliku, ale menší. Projdu kolem staré skříně, kterou jsme používali jako botník. Vidím vše do nejmenšího detailu, dokonce i všechny kliky na všech dveřích. I tu na dveřích od našeho bytu, které právě otvírám.

V předsíni se svítí, někdo je doma. Jak to? Najednou vidím přicházet mamku. Zavřu rychle dveře a chci mého fešáka odvést pryč. Co mi máma asi tak řekne? ,,Zase další frajer?" Mamka vyjde na chodbu a jde k nám. Má světlé vlasy a je oblečena v modrém. Ale nevidím ji tak jasně jako toho kluka. Vidím ji rozmazaně. ,,Dobrý den," pozdraví pana úžasného. Oba se představí, on jí dá dvě vizitky, mamka se otočí a vrací se do bytu. Koukám se za ní a náhle rána jako z děla. Co to bylo? Podívám se z okna do dvora, ale ve skutečnosti už koukám z okna v Bastii, protože jsem se probudila. Bouřka mě probudila. Jak je vidět, tak jsem po tom ranním koncertu ještě na chvilku usnula. 

Je šest ráno, čumím do blba a snažím se vrátit myšlenkou do toho snu. Proč já blbec neběžela za mamkou a neskočila jí kolem krku. Proč jsem raději objímala toho frajírka? Protože to byl sen! Naše sny nejsou jen odrazem silného zážitku z předešlích dní, ale také  toho, co nám schází, po čem se nám stýská či odrazem našich výčitek. 

Snažila jsem se ještě usnout, přála jsem si, aby ten sen pokračoval. Nic. Bouřka, déšť a silný vítr mě už spát nenechali. A tak jsem v šest ráno vstala a šla psát. Když se v osm probudil Maurizio a uviděl mě v kuchyni, po snídani a s napsaným blogem, dával mi ruku na čelo, jestli nemám horečku. ,,Je ti dobře? Normálně dřív jak v devět nevstaneš!" ,,Jo, je mi dobře." I když jsem celá rozlámaná, nevyspalá a v ksichtě oteklá jak ropucha, je mi dobře. Byla jsem zas na chvilku s mámou a to mi vždycky zkrášlí den! 

Bouřka mezi tím ustala, černé mraky se posunuly směrem na Řím a nás čeká slunečný den.

Tak i vám přeji krásný den a slunce v duši - to nám přece nejvíc sluší ;)