Ta má kozy jako vozy

Tuhle větu jsem slýchávala tak často, až jsem si kvůli tomu málem odrovnala záda. Mít velká prsa má své klady i zápory.  A o tom by mohla spousta žen vyprávět. 

Jako dítě jsem bývala hubená a vysoká. Jak se říká - samá ruka, samá noha a plochá jako baterka. Většina mých spolužaček měla na druhém stupni základní školy alespoň ,,lentilky pod kobercem," ale já ani antiperle.

Co si však pamatuji, vůbec mi to nevadilo - ba naopak. Protáhla jsem se každou mříží, hlavně tou u zdravotního střediska, když jsme hráli na schovku. Běhalo se mi skvěle, nic mi neskákalo, nic mě netlačilo. Schovala jsem se pod každou postelí, ať už při hrách nebo před výpraskem. Být hubená a plochá mělo své výhody.

Dnes bych mezi tu mříž strčila maximálně stehno, při běhu si většinou nafackuju a zalézt pod postel? Teď se vejdu jedině pod palandu - pod tu vrchní část.

Bylo mi čtrnáct let, chodila jsem do osmé třídy a byla jsem jedna z mála, do koho kluci nestrkali, aby si mohli nenápadně sáhnout, ani mě v létě nepolévali vodou, aby něco málo viděli. Holkám rostla prsa, dostavila se i měsíční perioda a já? Já si četla knížku Děvčátko na slovíčko, kterou mi půjčila moje sousedka Monika.

,,Mami, já jsem nějaká zaostalá. Všechny holky ve škole už mají prsa a měsíčky a já furt nic, je to normální?" ,, Buď ráda Kájo, ještě si toho užiješ." Mně ale nevadilo, že je nemám. Já se bála, proč je nemám! Hrála jsem s klukama fotbal, hokej, lezla po stromech i po skalách. ,,Nemám náhodou nějak moc mužských hormonů?" Máma se začala smát. ,,Ty máš moc čertovskejch hormonů - od narození!"

V tom měla pravdu, v dětství se mnou šili všichni čerti!

Na konci osmé třídy to přišlo všechno ráz na ráz. Na hrudníku mi vyskočily dvě špičky, na obličeji těch špiček bylo víc (ach ty beďary) a musela jsem začít používat tu dvoucentimetrovou buničinu v síťce.

Ten, kdo nezažil vložky od pupíku po lopatky, které si o lepících proužcích mohly nechat jen zdát, ten nemůže nikdy pořádně ocenit dvoumilimetrové Libresky s křidélky.

Stejně je to i s toaletním papírem. Pokud jsi nežmoulal v ruce skládaný nekrepovaný toaletní papír, tak nemůžeš nikdy ocenit tu rozmanitost dnešních hajzpapírů. Měkké, voňavé, s obrázky, vlhčené - na co si jen vzpomeneme. Kdyby mohla, tak by zadnice nás - pamětníků, nad měkkým toaleťákem s obrázky zatleskala.

A představa toho, že v obchodě neseženete vložky ani toaleťák - to je pro dnešní generaci nemyslitelné. Nám se to jednou stalo. Na všech drogeriích visely cedule, že vložky a toaletní papír nejsou. Co teď? Bidet měl málokdo, a když už ho měl, tak v koupelně - pět metrů od záchodu (jako moje teta Jana v Opavě). Ale lidi si vždycky nějak poradili a nakonec se tomu i zasmáli.

Není vata, nejsou vložky, co si dáme mezi nožky? My jsme holky z dědiny, dáme si tam noviny!                

Na noviny u nás naštěstí nikdy nedošlo.

Na SOU Jablonského jsem už nastupovala jako žena! Na moje první podprsenky si moc nepamatuji. Byla to určitě nějaká bavlněná hrůza. Nejraději jsem nosila sportovní podprsenky - lambady. 

Při tělocviku se mi sice běhalo malinko hůř, ale už jsem nebyla žehlící prkno, plochá baterka či Markéta (plochá dráha), jak mi kluci říkávali. Těšila jsem se, že i mne začnou strkat za tričko lístky smradlavých muškátů, aby při vyndavání zahlédli kousek ,,Krkonoš," tehdy ještě spíš kousek ,,Středočeské pahorkatiny."

,,Kde jsou nějací kluci?" Ptám se Martiny, když jsem ve třídě E.1.K uviděla jen jednoho - chudáka. Seděl v poslední lavici a ani nedutal. Jak by taky dutal, když se do třídy navalilo pětatřicet holek a jedinej kluk byl on - Aleš. První den to pro něj musel být šok. Jistě předpokládal, stejně jako já, že na obor prodavač elektrotechnického zboží se přihlásí víc kluků než holek. Chyba lávky. ,,Že já raději nešla do textilu nebo do drogerky." Povzdechla jsem si. Ale moje kámoška Martina mě hned srovnala. ,,To bys nepoznala mne a o hodně bys přišla." A měla pravdu. Neznala bych ji - Hlavinu, ale ani Zachajdu a Chocholi, moje nejlepší kámošky z učňáku. Neznala bych ani Evinu, Ilču, Markétu, Romču a spoustu jinejch super holek.

,,A hlavně, co si stěžuješ ty, ten chudák v poslední lavici by si měl stěžovat." Pokračovala Máťa přísným hlasem. Aleš si naštěstí nestěžoval, naopak se zapojil do našich diskuzí o hrozně důležitých věcech, jako byl svítívej lak na nehty, tmavovlasej fešák z vedlejší třídy nebo škrtící podprda. Aleš nebyl outsider, ale miláček naší třídy, naše kámoška s klučičím okem. A taková kámoška se vždycky hodí.

Horší to měl Marek, kterej k nám nastoupil později. Toho mi bylo opravdu líto. Do parády si ho totiž vzaly holky, které propadly - Katka a Dáša. Dodnes ho vidím na zemi v roští, u zastávky tramvaje Troja. Název té zastávky (v italštině) by se v tu dobu na ty dvě káči hodil. Kdo ví, zda ten vylekanej kudrnatej kluk neměl z těch dvou trauma. Dnes bych ty holky nakopala, ale tenkrát? Tenkrát jsem byla ráda, že si nevzaly do parády mne. Marek totiž nebyl jedinej koho šikanovaly. Katky jsme se báli skoro všichni. A Dáša? Ta byla jako její stín. Křehká holka, která se chytla té nesprávné kačeny.

Od šikany mne zachránilo také to, že jsem se hned ze začátku roku porvala s jednou spolužačkou (tuším s Markétou). Koply jsme se navzájem kolenem mezi nohy - ukrutná bolest (kluka bych tam po té zkušenosti nikdy nekopla), ale získaly jsme si tím nevědomky u Kačeny respekt. Kdo ví, kde té je teď konec. Ani to snad vědět nechci, spíš ten Marek, ten by mě zajímal. Snad se má fajn!

Ale vraťme se od kačen ke kozám.

Na moje první podprsenky si moc nepamatuji. Byla to určitě nějaká hrůza. Nejraději jsem nosila sportovní podprsenky - lambady. Na co si ovšem pamatuji výborně, byla ruka mé nejlepší kámošky Lucky.

,,No Káji, ty už máš teda kozáky," přeměřila mě Lucka svou dlaní. ,,Vždycky jsi měla takový špičky a koukejme se." Koukali jsme se - já i můj přítel Pavel. Lucka byla a je skvělá - bezprostřední. Prostě byla překvapená, že mi to tak rychle narostlo, a tak si to pěkně osahala. Musela se přesvědčit, aby uvěřila. Dodnes se tomu smějeme, protože já si pak nějaký čas myslela, že moje nejlepší kámoška je lesba.

Nadšení z mého velkého poprsí mě brzy přešlo. ,,Koukej, ta má kozy jako vozy. Ta si musí šít podprdu z padáků, asi chodí nakupovat do Svazarmu (svaz pro spolupráci s armádou). Co kupuješ? Pětky nebo padáky? - né ta už musí chlívy, na ty kozy." Tyto a další hlášky doprovázené hlasitým smíchem jsem slýchávala často. Začala jsem tedy nosit široké svetry a volná trička. Naštěstí se tenkrát zrovna objevila móda bavlněných různobarevných t-shirt bez potisku (v dnešní době klasické tričko ), ale dříve se tyto zápaďácké vymoženosti sháněly těžko,

A tak jsem chodívala oblečená v neforemných hadrech a ve  společenských místnostech jsem sedávala shrbená jako Quasimodo.

,,Narovnej se Kájo, budou tě zase bolet záda." Strachovala se mamka u nedělního oběda.

Jako malá jsem chodívala na elektroléčbu do Lesíčka, i když si teď vůbec nevzpomínám, že by mě ve školním věku bolívala záda. Rychle jsem prý vyrostla. Rehabilitačnímu centru na Praze 5, v ulici V lesíčku se jinak neřeklo. Chodíval tam i můj táta s roztříštěnou patou, i moje sestřenice s kyčlemi. Tenkrát to bylo asi jediné rehabilitační centrum. 

Tam na mne položili plechové destičky, mokrý ručník a pouštěli do mne ,,mravence," kteří občas pěkně štípali. To když si sestra odskočila na kafíčko a já ji marně volala. Jak já ty procedury nenáviděla, jak já záviděla těm, kteří chodívali na vodoléčbu. Taky bych si raději lehla do bazénku.

Ovšem ani nepříjemná rehabilitace mě nedonutila sedět rovně. Posměšky kluků byly horší než vzpomínka na štiplavou elektroléčbu, a tak jsem sedávala shrbená, aby mé pětky nikdo neviděl. Navíc mi můj bývalý přítel Pavel tvrdil, že má prsa jsou svěšená. Byl to debil a já ještě větší - takhle se jím nechat manipulovat. Nejlepší léta mého poprsí jsem tedy schovala pod vytahaná trička - promiňte kozenky moje. 

Měla jsem krásná pevná prsa, pod kterýma se tužka neudržela ani omylem (zkoušku pevnosti prsou tužkou zná asi každý). Teď bych pod ně mohla dát dvoupatrový penál - jó léta letí. 

Ale nepředbíhejme. Uplynulo pár let a ......................

pokračování v mé knize: http://www.jine-knihy.cz/zrzave-detstvi-v-socialismu/