Svatba je už za týden

Nemám ráda italské svatby. Všichni vyfiknuti jako ze žurnálu a s úsměvem na tváři, ale uvnitř jsou nasr..ý, že se této šaškárny musí účastnit, a že by za ty prachy jeli raději někam s rodinou na víkend či na krátkou dovolenou. 

Jak vypadá taková pravá italská svatba, na kterou si většina lidí v dnešní době bere půjčku? Ano, slyšíte dobře, lidi se zadluží na několik let, jen aby měli ten svůj den pohádkovej, aby všichni viděli, že oni mají nádhernou svatbu. Někteří se rozvedou ještě dřív, než doplatí svatební úvěr, který jde často do desetitisíců. 

Co? Že jsem dneska negativní? Ano, dneska jsem dokonce nasr..á, protože včera večer se domlouvala rozlučka se svobodou pro nevěstu a spousta dalších ,,divadelních prvků." Podle mého názoru jsou totiž tyhle svatby jedno velké divadlo. 

Nesnáším rozlučky se svobodou! Většina chlapů se ožere tak, že minibus smrdí ještě týden. Kamarádi ženichů si u mého ex přítele pronajímali minibus s řidičem a jezdili do Rimini i okolí na rozlučkové párty, které většinou končily v night clubu. Řekněte mi jednu věc - proč se ten blbec teda žení, když si dva dny před svatbou musí sáhnout na jiný kozy - v tom lepším případě. V tom horším riskuje, že novomanželce jako svatební dar daruje pohlavní nemoc. To jsou však ty nejubožejší typy chlapů. Ti normálnější zajdou na večeři, opijou se, zajdou na diskotéku a vrátí se domů. A podobně je to i u rozlučky s nevěstou. Tady ovšem nastává jiný problém. Málokdo si objedná minibus, pokud se večeře koná v dosahu několika kilometrů - i několika desítek kilometrů. Ovšem každý na rozlučce pije alkohol. Nejen že riskují život svůj, ale i ostatních. A to jim není dvacet, ale kolem čtyřiceti - naší skupince. Proto jsem tak rozčílená. Pro mé italské známé je naprosto normální, že pojedou ovíněni několik desítek kilometrů. Jediné čeho se bojí jsou policajti (jenž se na silnicích moc nevidí. Bohužel!) aby jim nesebrali řidičák. Že riskují životy, to je podle nich kravina, protože oni jsou přeci i po několika skleničkách vína naprosto v pohodě. A to je jim víc jak mě - kde nechali mozek? Asi v tom víně! 

Začněme tedy od začátku. Náš pětačtyřicetiletý kamarád má jednu takovou pohádkovou svatbu už za sebou. Velká svatba, obřad v kostele ,,co Bůh spojil, člověk nerozlučuj." Tak zněla slova faráře, ale po pár letech se zjistilo, že tohle manželství byl omyl. No jo, ale co dělat, když je jednomu třicet a nejspíš se bude chtít ještě někdy oženit? Jsou dvě možnosti. Buď se příště vezmete jen na úřadě, což v očích italského katolíka není ono - pro někoho to není svatba (když není slib vyřčen před Bohem) nebo zaplatíte tučný obnos a církev vám ten první manželský slib anuluje. Ta maličkost, že tohle by mělo být pro opravdového katolíka nepřípustné (podle církevního řádu existuje pouze pár vyjímek, kdy je možné anulovat obřad), že tohle je vlastně podvod, to nikoho nezajímá. Církev má peníze, vy jste čistej jako dětská prdelka a hurá do další svatby. Jo prachy vládnou i mezi věřícími. Nebo že by hlavně tam? 

Proč se platí každá mše v kostele, křtiny, svatba? Proč se platí každá svíčka (dokonce je napsáno, kolik máte zaplatit), lidé by si mohli nosit svoje. Proč se pokaždé bohoslužbě vybírají drobné do košíčku? Protože katolická církev ví, že lidé si za své hříchy rádi zaplatí, že ten, kdo opravdu věří a doufá, že půjde do nebe, ten jim po pár ,,přednáškách" odevzdá i klíče od baráku. A jsou i tací, jako moje tchyně, kteří hříchy nemají, alespoň poslední léta svého života a stejně v každém kostele nechají nějakou tu papírovku. Tito lidé věří v katolickou církev tak, že ji finančně podporují jak jen mohou. Kdyby tak ta církev podporovala ty, co umírají hladem a nekupovala si stále nové a nové nemovitosti. Když vidím, že františkáni mají půlku Assisi, že se nedávno na internetu nepsalo o ničem jiném než o tom, jak investovali církevní peníze, a pak o ně ,,díky" jiným zlodějům přišli. Svatý František by se v hrobě otočil! On, kterej se vzdal kvůli víře všeho svého bohatství. Ale vraťme se k svatbě. 

Takže náš ženich je čistej jako padlej sníh, a jako sníh budou i bílé šaty naší čtyřicetileté nevěsty. Šaty si Italové nepůjčují, nechávají si je šít, kupují je v nejlepších salonech a jejich cena je kolem desítky tisíc - eur.

Hodinový obřad v krásně vyzdobeném kostele, oběd či večeře někde na zámečku , o což se většinou postará restaurace nebo catering . Pozváno je v průměru kolem dvě stě hostů (usuzuji podle několika svateb které jsem absolvovala). Pokud snoubenci bydlí u rodičů, otevřou si v určitém obchodním centru listinu darů. Sepíší, co by se jim do společné domácnosti hodilo a svatební hosté vyberou a zaplatí nějaký dárek z této listiny. Nepsaným zákonem je, že hosté zaplatí dárek v hodnotě svatebního menu (což je na osobu okolo 80euro) a přihodí něco navíc - záleží na vztahu k novomanželům. Například kamaráda stojí svatební dar něco přes stovku, blízké kamarády kolem dvou set, příbuzní musí našetřit alespoň na pračku.

Pokud jsou snoubenci již několik let ve společné domácnosti, mají děti a v bytě jim neschází nic, dávají se obálky. Svatební přání a v něm eura. Novomanželé si z toho buď zaplatí půjčku (kterou si vzali na svatbu), ti movitější (kteří platili svatbu keš), ti jedou na svatební cestu neboli na dovolenou snů.

Plánování svatby začíná pro snoubence většinou rok před. Šaty, prstýnky, místo, menu, hosté, výzdoba kostela, předmanželský kurz u faráře, dárky pro hosty (takzvané bomboniery). Bomboniera je něco podobného, jako u nás výslužka, jen nečekejte koláčky. Na konci svatby dostane každá dvojice krabičku či nazdobený sáček s konfetami (mandle obalené v cukru, s čokoládou nebo bez) a malým dárkem (miniatura Thun, stříbrný přívěšek, klíčenka od Morellato). Někdo, jako Mauriziova kolegyně, věnuje peníze, které by utratil za bomboniery na charitu (nemocným dětem, starým lidem, opuštěným psům). Na stůl dá ke konfetám pouze lísteček, kam byly peníze věnovány, a že novomanželé děkují za účast. Podle mne ideální řešení, protože většina z nás má již doma spousty těchto serepetiček, které jsou prakticky k ničemu. Takový dobrý skutek musí ocenit každý. Obzvlášť katolík - což jsou tu kromě mne všichni.

Na svatby chodím ráda, ale na ty naše české. Možná proto, že jsem z Čech a upřednostňuji svatbu s koláčky, s rozbitým talířem a s knedlíčkovou polévkou, kde se lidi sice také ožerou a občas si dají i přes držku, ale nehrají si na hogo-fogo, nekupují dárky na které nemají peníze a nepořádají svatbu na splátky. Možná proto, že ty naše svatby mi nepřijdou tak propočítané, že můžeš donést dárek jaký uznáš za vhodné, i když se novomanželům pak sejdou dva kávovary nebo rozbalí nevkusný obraz od neznámého malíře, ale on známé tetičky. Ta naše svatba mi přijde prostě víc od srdce. I když, v dnešní době, co já vím jak to u nás chodí?