Léto 1989

,,No to je nádhera, pojď se podívat na balkon." Říkám Mauriziovi, který leží na gauči u televize, s tabletem v ruce. A pak že chlap nezvládne dělat dvě věci najednou.     

Televize i tablet mají volume doprava (pro mladší generaci: dříve se ke zvýšení hlasitosti používaly u přijímačů knoflíky).  Připadám si trošičku jako na pouti, kde se přeřvávají kolotočáři a dovolím si ztlumit televizi. Až teď se mi dostává pozornosti. Takže znova, jak u blbečků na dvorečku. 

,,Ten měsíc, ty zářivé hvězdy, to čisté nebe, to je jako v pohádce, to musíš vidět." ,,Až někdy jindy jo?  Ale víš co, napiš o tom blog." Chtěl se mě zbavit - romantik. A tak jsem zavřela dveře do obýváku, otevřela okno v pokojíčku a začala psát. 

Srpek měsíce silně svítí, i jeho zbytek je nádherně vidět. Obloha je opravdu jasná. Pod měsícem se mihotá malá hvězdička, vpravo září velká. Představuji si film Princ a Večernice, koukám zasněně na oblohu a čekám, jestli třeba náhodou nesestoupí nějakej Větrník. Když už ne princ, mohl by alespoň ten z cukrárny. Je to normální, že myslím furt jen na žrádlo? 

Najednou se mi vybavil jeden příběh, který se stal, když komunistům zvonil umíráček. Bylo léto roku 1989.

Ležím s Marťasem na louce, koukáme na hvězdy a všude je ticho. Jen z dálky se ozývá splav a dole pod strání šumí řeka. Žádné pouliční lampy, žádné světlo z oken. Jen tma, hvězdy a my dva. ,,Koukej Kájo, tamhle je Velký vůz." Martínek zvedá ruku k nebi, jakoby se těch hvězd chtěl dotknout. Tenkrát jen chtěl, ale teď už se jich dotýká a možná se na nás z nějaké dívá. Je tam nahoře a já občas natahuji ruce k němu. 

,,To je nádhera co? Takovejch hvězdiček. A to ticho, ta vůně čerstvě posekané louky, nejraději bych tu přespala." Najednou nás ze snění probral hlas mého táty. ,,Kájo, Martine, domů." ,,Myslíš, že dostaneme na držku?" Ptal se mě Marťas, kterému bylo tenkrát deset a byl se mnou a s našima na dovolené. Věděl, že můj táta je pruďas a já často chytím facku - v tom lepším případě.,,No ty ne, ale já asi jo." 

Jsme zase v Samopších, u řeky Sázavy, kde jsem to tolik milovala. Znala jsem každou cestičku, každou pláž, každou zatáčku na řece i na kolejích. Pamatuji si místečka kde rostly houby, kde byl jakej kolotoč i houpačky. Jak by taky ne, vždyť jsme tam jezdívali každý rok na dovolenou. Občas i na Velikonoce nebo na víkend, když taťka musel opravit nějakou chatku.

To léto bylo jako každé jiné. Nikdo netušil, že za pár měsíců bude všechno jinak. Vlastně někdo možná jo, ale já to určitě nebyla. Bylo mi šestnáct let, psala jsem básničky a snila o velké lásce. Ráno, když všichni v chatkách ještě spali, ale sluníčko už krásně svítilo, vzala jsem si sešit, propisku, sedla si v pyžamu na houpačku a skládala veršíky.

,,Až jednou přijdeš na tu louku, tak prosím tě, jen potichounku. Sedni si hezky do trávy, vždyť zelená je krásně, pozoruj nebe modravý a skládej třeba básně."

To je jeden z mých veršíků, kterých jsem od čtrnácti do osmnácti let napsala bezpočet. Na každém se holt puberta projevuje jinak. Od hraní s panenkami jsem přešla k psaní básniček, pak jsem si hrála s ,,panáčky," a teď zase píšu. Ale romantik jsem zůstala stále stejnej.  I když někdy to moc romantické veršíky nebyly.

Budu hodná, budu cvičit, mámě nervy nebudu ničit. Nebudu dělat co se nedělá, budu se snažit být jen veselá. Budu hubnout, jíst z mála, aby má postava za něco stála. Ale jedna vlastnost zůstane mi napořád, vím že za ní nedostanu žádný řád. Ta vlastnost je drzost má, je to moje obrana. 5.10.1989

Už tenkrát jsem tlachala na prázdno. A zůstala jsem stejná - drzá a rozežraná. Díky básničkám zjišťuji, že jsem se za těch pětadvacet let vůbec nezměnila. Ale vraťme se do srpna roku 1989. Tenkrát jsem byla docela hubená, začínala jsem být pěkně vyvinutá (teď jsem vyvinutá a vykynutá), ale .............byla jsem zrzavá. 

Jednoho dne jsme se šli s Martínkem pro nanuky do kiosku. ,,Jé kluci koukejte, to je nějaká zrzavá rodinka." Posmívala se nám partička, co si tam zrovna kupovala Eskymo. Tenkrát jsem tu skupinku kluků viděla jako potenciální lásky, ne jako partu puberťáků. A tak chudák Martin musel nosit plátěnou kšiltovku. Svedla jsem to na sluníčko a možný úpal, ale pravda byla taková, že jsem chtěla schovat jednu zrzavou hlavičku. On byl ovšem pohodář , ten by si vzal na hlavu klidně kulicha.

,,Kájo to jsou nějaký blbci, jdeme si koupit Leďňáčky  k hotelu." Bylo mu deset, ale měl víc rozumu než já. Po cestě k hotelu, zastavili jsme se na mém oblíbeném kolotoči, u chatek jakéhosi pražského závodu. ,,Kájo koukej, co tenhle, nelíbí se ti?" Z jedné chatky vyšel kluk, který byl podobný zpěvákovi ze skupiny Bros. Čuměla jsem na něj jako na zjevení. V té době jsem totiž Brosáky zbožňovala.

Usmál se na nás a odešel. ,,Martine ten byl úžasnej  viď?" ,,No já nevím, mně se zdál úplně normální. Ale jestli se s ním chceš seznámit, já to zařídím." A zařídil. On byl takovej sympaťák, už jako dítě, že se s ním dal každej  do řeči. Všude se dokázal skamarádit. Než jsem v hotelovém obchůdku koupila dva Leďňáčky, Martin domluvil projížďku na pramici s Tomášem (Brosák) a s jeho bráchou Robinem. Ale nejen to. Kluci nás druhý den pozvali na špagety s kečupem a eidamem k nim do chatky. Tohle nemůžu nikdy vyslovit před Mauriziem, i když mezi náma - bejvala to dobrota. 

Zbytek dovolené jsem trávila s tím úžasným Tomášem, který na mne absolutně prděl, ale já ho milovala, s jeho bratrem, který mě miloval, ale já na něj absolutně prděla a s Marťasem, kterej prděl na všechny, ale bavil se z nás nejvíc. Tak to většinou bývá. Chodívali jsem k nim, když dělali táborák, hrálo se na kytaru, zpívalo a popíjelo červené víno s kolou, takzvaná houba. Večer nás kluci doprovodili domů a všichni čtyři jsme lehávali nahoře na louce pod hvězdami. Bylo to nádherné léto.

,,Donesl jsem ti telefonní číslo na kluky, máš jim v Praze zavolat, bydlí na Vinohradech, že prý někam zajdete." Natěšeně jsem otevřela složený papírek, který mi Martínek podal. 

Zavolej Karolko, Robin. 

Zklamaná, že to nepsal Tomáš, ale nadšená, že mám číslo k nim domů. ,,Hele mně se ten Robin stejně líbil víc, nedělal ze sebe takového borce." Martin viděl mé zklamání, a tak mě chtěl potěšit.  

Robin a já jsme byli nějaký čas kamarádi. Byl opravdu fajn. Tomáše jsme potkávali u nich před barákem - s jeho holkou. Pak přišla Sametová revoluce, převrat, euforie. Na procházky po Jířáku nebyl čas. Jednou jsem kluky viděla na Václavském náměstí - při demonstracích. 

,,Ahoj Karolko," uslyšela jsem v davu. Robin se usmíval a mával na mne. To bylo naposledy, co mi tak někdo řekl - Karolko. Kolik fajn lidí nám ,,proběhne" životem, kolik vzpomínek, kolik krásných slov.

Život je fakt fajn!